Boj s hurikány a hadice do nebe

Jaké jsou nejzajímavější geoinženýrské projekty a kdo za nimi stojí? Najde se politická vůle k jejich uskutečnění?

Boj s hurikány a hadice do nebe


Geoinženýrství slibuje měnit vlastnosti Země v celoplanetárním měřítku, často navíc překvapivě jednoduchými prostředky a levně. Jaké jsou nejzajímavější geoinženýrské projekty a kdo za nimi stojí? Najde se politická vůle k jejich uskutečnění?

Klimatickým změnám se můžeme snažit bránit nebo se jim přizpůsobit a občas je dokonce vítat, protože s sebou přinášejí i pozitiva. I pokud se rozhodneme pro první možnost, tedy dáme si za cíl stabilizovat teplotu Země, máme k dispozici stále různé možnosti. Naše obrana nemusí mít jen podobu tlumení hospodářské aktivity, drahých a neefektivních emisních politik.

Podívejme se na několik nápadů, s nimiž přichází firma Intellectual Ventures. V jejím čele stojí dřívější technologický ředitel Microsoftu Nathan Myhrvold, jeden z našich současníků, který si jistě zaslouží označení renesanční člověk. Podrobnější informace o těchto projektech přináší např. adresa http://en.wikipedia.org/wiki/Nathan_Myhrvold. Řadu souvisejících plánů představují také Steven D. Levitt a Stephen J. Tunber v knize Superfreakonomics. Jedná se o volné pokračování bestselleru Freakonomics; české vydání Superfreakonomics vyšlo na konci roku 2010 v nakladatelství Dokořán.

Od Microsoftu k Intellectual Ventures

Počátky Myhrvoldovy kariéry připomínají geeky ze seriálu Big Bang Theory. Několik vystudovaných vysokých škol v oborech od matematiky a fyziky po ekonomii, pár akademických titulů, ve věku 23 let první doktorát. Krátce pracoval i pod Stephenem Hawkingem. Poté přešel do komerční sféry a posléze se stal technologickým ředitelem Microsoftu a poradcem byla Billa Gatese; v Microsoftu také roku 1991 inicioval vznik výzkumného centra.

Z Microsoftu odešel v roce 2000, aby založil společnost Intellectual Ventures a stal se jejím ředitelem. Společnost funguje jako tvůrce patentů a získává příjmy z prodeje jejich licencí, jiné patenty zase skupuje. Dalo by se říct, že je prostě obchodníkem s duševním vlastnictvím, a je tak průkopníkem podnikání, které nejspíš snese označení byznys třetího tisíciletí. V tomto článku si blíže představíme dva geoinženýrské nápady Intellectual Ventures.

Míchání mořské vody

První z myšlenek nesměřuje primárně proti klimatickým změnám, ale proti hurikánům. Ať už nárůst škod, které hurikány působí (za dva roky kolem hurikánu Katrina v USA přes 150 miliard dolarů), souvisí s proměnami klimatu nebo s jinými faktory (lidé se stěhují k moři a bohatnou, takže roste jak počet obětí na životech, tak i škod), faktem je, že se dnes jedná o závažný problém. Nemůžeme zkusit doslova poručit větru – a jak se dále ukáže, současně i dešti?

Hurikány vznikají v důsledku rozdílu teplot mezi nejsvrchnější a hlubší vodou v oceánu, když gradient teplot funguje v roli tepelného stroje. Vyšší teploty v létě bývají z hlediska hurikánů velkým rizikem, protože voda na povrchu se pak rychleji prohřívá. Vzniku hurikánů by se podle Myhrvolda ale dalo zabránit tím, že bychom teplou svrchní vrstvu vody promíchali s chladnější dole. Vyhřátá voda na hladině netvoří nijak tlustý pás, takže ani naše míchadlo by nemuselo být nijak gigantické. Myhrvold si ho představuje dokonce bez externího zdroje energie v podobě prstence s okrajem těsně nad hladinou, z něhož dolů do chladnější vody ubíhá hadice. Vždy, když se vlny přelijí přes prstenec, dostane se jeho hladina nad hladinu okolního oceánu a voda bude vytlačována dole – a přitom půjde o teplou vodu původně shora. Trochu paradoxní je, že k předcházení hurikánů se bude používat větrná energie.

Myhrvold se domnívá, že hradba z takových „plováků“, jejichž základem mohou být třeba staré pneumatiky, by se mohla umístit kolem jihovýchodního pobřeží USA – anebo kdekoliv jinde, kde hurikány hrozí osídleným oblastem. Kromě pasivních plováků uvažuje i o sofistikovanějších zařízeních, které by bylo možné řídit na dálku a disponovaly by možnostmi pohybu.

Cílem projektu přirozeně není zcela eliminovat tropické bouře, protože tímto způsobem se nad pevninu dostávají dešťové mraky. Úplně by ale stačilo jejich intenzitu snížit, tj. přeměnit hurikány na bouřky nižší síly. A proč je zde poroučení větru spojeno s poroučením dešti? Ještě ambicióznějším cílem je totiž s pomocí popsané technologie nejenom bránit hurikánům, ale rovnou i ovládat monzunové deště, především se postarat o jejich větší pravidelnost. Řada současných pouštních oblastí by totiž vůbec nemusela být tak nehostinná, kdyby se zdejší srážky podařilo rozložit; problémem zde není absolutní množství spadlé vody, ale její distribuce v čase (např. intenzivní záplavový déšť v průměru jednou za deset let).

Míchání oceánské vody by mohlo mít i další pozitivní dopad. Přehřátá voda na hladině může totiž obsahovat jen málo rozpuštěného kyslíku. Ve svrchní vrstvě pak proto žije méně planktonu a fotosyntéza zde probíhá s menší intenzitou. Chladnější voda s větším množstvím kyslíku v hloubce nemůže situaci kompenzovat, protože hlouběji je zase méně slunečního světla. Celkově intenzivnější fotosyntéza v důsledku promíchávání by pak znamenala více oxidu uhličitého zachytávaného z atmosféry. Celé to navíc není spojeno prakticky s žádnými riziky – při nejhorším by se mohlo ukázat, že metoda proti hurikánům není účinná.

Chvála oxidu siřičitého

Druhý zajímavý Myhrvoldův geoinženýrský projekt vychází z našich zkušeností se sopečnou aktivitou. Výbuch sopky dokáže na několik měsíců až let snížit průměrnou teplotu celé Země. Gigantické sopečné výbuchy a následná období chladu v minulosti zřejmě fungovaly jako jedna z příčin velkých vymírání.

Nejde přitom jen o mechanické nečistoty. Popílek v atmosféře přirozeně odráží sluneční záření, svou roli zde ale hraje i oxid siřičitý, který s vodní párou tvoří stínící aerosoly. Odsiřování elektráren a vůbec důraz na čistotu ovzduší je z tohoto důvodu jednou z příčin dnes pozorovaného oteplování. Účinnost oxidu siřičitého ale závisí na tom, zda se dostane do horních vrstev atmosféry (stratosféry). Zde vydrží déle a nevymyje se, takže nám ani nebude škodit v podobě kyselého deště.

Faktem je, že pár pořádných erupcí by nárůst teplot na dlouhou dobu zcela vymazalo, protože k zastavení oteplování severní polokoule by údajně stačilo pouhých 100 000 tun oxidu siřičitého. Samotné sopečné výbuchy sice ovládat neumíme, ale nemohli bychom do atmosféry oxid siřičitý prostě pumpovat? Právě to navrhuje Nathan Myhrvold.

Představuje si, že oxid siřičitý by se do stratosféry naháněl dlouhou hadicí – po výtahu na oběžnou dráhu tam máme podobně ambiciózní projekt, „hadici do nebe“. Ve svislé poloze by hadici udržovaly balóny naplněné heliem. V pravidelných intervalech by kromě balónů byla v hadici rozmístěna i čerpadla – oxid siřičitý by se pumpoval ve zkapalněné podobě (byť zde se nabízejí i jiné možnosti). Získával by se ze sloučenin síry, které se zachytí při odsiřování současnými filtry. Sirné sloučeniny jsou také vedlejším produktem při těžbě suchozemských zásob ropy.

Výhodou celého postupu je, že plán lze snadno rozběhnout už v malém měřítku a jeho dopady sledovat. Množství vypouštěného oxidu siřičitého by se dalo snadno regulovat. Vstupní náklady projektu se odhadují na 150 milionů dolarů a roční provoz na 100 milionů – srovnejte to se všemi různými Kjótskými apod. protokoly.

Jak Myhrvold připouští, samozřejmě zbývá otázka, kdo by vlastně tento postup prováděl – jednotlivé vlády na vlastní pěst, nebo nějaké mezinárodní konsorcium? Nadto oteplování řadě zemí prospívá, zvyšuje vegetační dobu a zemědělské výnosy, snižuje náklady na vytápění apod. Nemohly by pak vlády těchto zemí provozovatele hadice třeba žalovat? A nemohl by někdo v důsledku vlastních ekonomických zájmů takto ochlazovat Zemi více než jen jako kompenzaci oteplování?

Bez ohledu na tyto komplikované otázky by se určitého efektu dalo dosáhnout jednoduše už prodloužením komínů u současných uhelných elektráren. Samozřejmě že do výšky několika km by se nestavěla přímo samotná pevná konstrukce, ale na komín by se opět musel přimontovat nějaký lehký, pomocí balónů nadnášený nástavec.





Komentáře