Průkopníci informačního věku (25.) - Theodor Nelson

Tvůrce projektu Xanadu patří mezi nejoriginálnější a také nejkontroverznější osobnosti světa IT. Ačkoli jeho celoživotní projekt nenašel praktické využití, jeho přínos pro rozvoj nových technologií, zvláště World Wide Webu, je nezpochybnitelný.

Průkopníci informačního věku (25.) - Theodor Nelson


Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se začaly v informační technice prosazovat dva fenomény, jejichž rozvoj měl v dalších dvou desetiletích dalekosáhlé důsledky. Šlo jednak o domácí přenosné počítače, které byly na rozdíl od tehdejších průmyslových počítačů (neboli mainframů) určeny laickým zájemcům o výpočetní techniku, a jednak o úsilí spojené s vybudováním univerzální počítačové sítě, jejíž širší rozvoj inicioval armádní projekt označovaný jako ARPANet.

Počítače, které nacházely zprvu uplatnění zejména ve velkých firmách, bankách, vládních a vojenských organizacích a na významných univerzitách, byly do té doby využívány vesměs izolovaně, i když se v akademickém světě poměrně dlouhou dobu hovořilo o tom, že by bylo přínosné, kdyby jednotlivé stroje mohly spojit síly nebo vzájemně využívat svůj pracovní čas. Přínos propojení počítačů ale nebyl spatřován pouze ve využití výpočetní síly, ale i pro vyhledávání a uspořádávání informací z různých zdrojů (a to bez nutnosti spoléhat na omylný, nepozorný a unavitelný lidský faktor) a také přirozeně pro efektivnější přenos dat mezi jednotlivými středisky. Zhruba v polovině šedesátých let se pak objevila koncepce digitální sítě pro předávání zpráv, jež vycházela z možnosti rozesílat data v krátkých blocích (které se označovaly jako „balíky“). Krátce nato byly tyto myšlenky poprvé úspěšně zrealizovány, když se již v roce 1965 podařilo spojit dva sálové počítače na větší vzdálenost. Jeden z nich byl v Massachusettském technologickém institutu v americké Cambridge, druhý v kalifornské Santa Monice. (Spojení obstarávalo čtyřvodičové duplexní vedení, výměnu dat zprostředkovával modem. Nešlo však ještě o přenos souborů, provoz byl omezen na přenos jednoduchých zpráv, pro něž se vžil pojem „protokoly“.)

V témže roce se v odborném tisku poprvé objevil termín „hypertext“, který se o čtvrtstoletí později stal základem World Wide Webu, tedy služby, jež zpřístupnila celosvětovou počítačovou síť milionům uživatelů. Autorem článku, v němž byl hypertext poprvé definován, byl Theodor Nelson. Tento filozof, sociolog a průkopník výpočetní techniky se ještě před vznikem celosvětové počítačové sítě rozhodl, že vybuduje počítačový systém, který bude představovat zcela nové médium pro psaní a editaci textů.

Sen o literárním stroji

Theodor Nelson se narodil v roce 1937 v New Yorku v umělecké rodině. Jeho otec Ralph Nelson byl filmovým a televizním režisérem, zatímco matka Celeste Holmová slavnou herečkou (známou např. svou rolí ve filmu „Vše o Evě“ z roku 1950). Protože manželství se rozpadlo dva roky po narození syna, byl Ted vychováván především svými prarodiči, s nimiž vyrůstal nejprve v Chicagu, později v Greenwich Village nedaleko New Yorku. (Celeste Holmová se provdala ještě čtyřikrát, naposledy ve svých sedmaosmdesáti letech, kdy si vzala jednačtyřicetiletého operního zpěváka. Zajímavé je, že Ted Nelson v knize pamětí Possiplex hodnotí rozvod svých rodičů jako „naprosto správné rozhodnutí“, přičemž se o své matce v této autobiografii vůbec nezmiňuje.) Nicméně i když jej vychovávali prarodiče, umělecké prostředí, v němž se pohybovali jeho rodiče, na něj mělo značný vliv – od dětství se toužil stát spisovatelem a režisérem, což se později, když studoval na univerzitě, promítlo i do jeho plánů na vybudování „univerzální knihovny“.

Když se rozhodoval, čemu se bude dále věnovat, vybral si nakonec filosofii. Studoval ji na pensylvánské Swarthmore College. Později začal navštěvovat i přednášky ze sociologie, v jejímž studiu pokračoval na prestižní Harvardově univerzitě, kde se na začátku šedesátých let seznámil se světem počítačů. Stalo se to vlastně náhodou, když jej jeho spolubydlící upozornil na nepovinný kurz programování a práce na počítači, který Ted Nelson vzápětí začal navštěvovat.

Možnosti počítače ho okamžitě zaujaly. Ovšem ze zcela jiného důvodu, než jeho spolužáky, kteří z valné většiny studovali technické obory. Na rozdíl od nich spatřoval v počítačích mocný nástroj nikoli pouze pro výpočty a sestavování databází, nýbrž pro organizaci literárních textů. Předpoklad, že dosavadní tradiční média (tisk, rozhlas, film) pro svou závislost na lineární výpovědi nebudou s to odpovídat vzrůstající informační explozi, jej přivedl k úvaze, že počítačové monitory v blízké budoucnosti nahradí papír a stanou se primárním médiem pro přenos informací. Na základě této úvahy dospěl k přesvědčení, že v tomto novém prostředí si uživatel sotva vystačí s podobou textu, jak ji známe z tištěných médií.

Tyto myšlenky Nelson rozvinul nejen ve své absolventské práci na Harvardově univerzitě, ale snažil se je uvést i do praxe. Nejprve se rozhodl vytvořit jednoduchou počítačovou aplikaci, která by spisovatelům umožnila efektivně editovat text. Tato aplikace, stejně jako řada jeho dalších projektů, zůstala pouhým torzem. Problém byl v tom, že možnosti počítače, který pro svůj záměr využíval, byly z důvodu nedostatečné paměti značně omezené.

Přesto jeho úsilí nebylo marné. Při práci na svém nedokončeném editoru začal Nelson rozvíjet myšlenky o nelineární organizaci textů, jež by více odpovídala asociativnímu charakteru lidské mysli. To jej také přivedlo k zavedení pojmu hypertext. Charakterizoval ho jako „nesekvenční, nelineární text s rozvětvenou strukturou, jež se skládá z textových bloků propojených různými spojeními a který nabízí čtenáři různé čtecí trasy“.

Dědictví Vannevara Bushe

Vannevar Bush, průkopník v oblasti konstrukce analogových počítačů, dospěl k myšlence, že práce s informacemi by v budoucnosti měla napodobovat lidskou mysl, v níž se tvoří myšlenky na základě asociací. Tyto své úvahy shrnul v článku Jak myslíme (As We May Think, 1945), kde poprvé představil vizi přístroje, který nazval Memex. Toto zařízení, jak jsme už uvedli v části věnované Vannevaru Bushovi, mělo nejen umožnit zobrazování textů, obrázků, fotografií či filmů shromážděných v depozitáři na základě odkazů, ale také tyto odkazy snadno vytvářet.

Bushův slavný článek neovlivnil jen Teda Nelsona. Nezávisle na něm vytvořil Douglas Engelbart na Stanfordské univerzitě polohovací zařízení pro práci s dokumenty a první hypertextový systém fungující v síťovém prostředí. Když však na počítačové konferenci v roce 1968 tyto své inovace představil, setkal se jen s vlažným ohlasem. Jak polohovací zařízení, z něhož později vznikla počítačová myš, tak koncepce hyperdokumentů sestavených na základě linků byly považovány sice za zajímavé, ale prakticky ne příliš využitelné hračky.

Projekt Xanadu

Zatímco Engelbartovi šlo především o technickou stránku věci, Ted Nelson, jehož zajímal spíše vliv techniky na společnost, uvažoval o hypertextu v daleko širší rovině. A to jako o zcela novém médiu, o fenoménu, který změní pohled na to, jak vnímat informace a jak s nimi pracovat. Výpočetní techniku považoval pouze za prostředek, díky němuž bude možné vizi dynamické univerzální knihovny v blízké budoucnosti uskutečnit.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že Ted Nelson byl od počátku kontroverzní osobností. Protože měl potíže zařadit se do společnosti, zvolil si cestu rebela, jenž záměrně provokuje okolí svými výroky i chováním. Myšlenka, že vytvoří nové médium, jakkoli byla nejasná, dala jeho životu cíl, jemuž se naprosto oddal. Zlí jazykové o něm sice prohlašovali, že se považuje za mesiáše, ale to nebylo podstatné. Nelson se zkrátka rozhodl, že zrealizuje to, o čem Vannevar Bush pouze snil. Editor, na kterém pracoval na Harvardově univerzitě, se tak stal odrazovým můstkem k ještě ambicióznějšímu projektu, jemuž dal název projekt Xanadu. (Tento název převzal z básně Kublaj Chán, jejímž autorem je britský romantický básník Samuel Taylor Coleridge. Xanadu neboli mongolské město hojnosti se v přeneseném slova smyslu mělo stát „magickým místem literární paměti a svobody, kde nic nebude zapomenuto“.) Zatímco Bush si Memex představoval jako depozitář vědeckých informací, Nelson tuto představu výrazně rozšířil – hodlal vybudovat dynamický archiv veškerých textových dokumentů, vědeckých, uměleckých, právních atd. Jinými slovy mělo jít o systém obsahující veškeré psané slovo a ostatní informace, které budou vzájemně propojitelné díky technologii hypertextu, jež umožní jak jejich kombinace, tak i generování nových dokumentů a jejich verzí. Jeho ideálem bylo zároveň zpřístupnit světové kulturní dědictví tak, aby si každý mohl do svého počítače stáhnout a okopírovat záznamy uměleckých a vědeckých děl odkudkoli na světě. (Stojí za zmínku, že se Nelson v teoretické rovině zabýval i problematikou autorských práv, jež je dnes tolik aktuální. Hodlal ji vyřešit prostřednictvím platby, kterou zprostředkuje vzájemné propojení počítačů, a to tak, že platba bude probíhat přímo mezi uživatelem a autorem, bez účasti zprostředkující strany, tedy vydavatele.)

Cíle, které Nelson vytyčil, rozhodně nebyly skromné. O něco konkrétnější podobu dostával projekt během šedesátých let, kdy Ted Nelson působil na několika amerických univerzitách a kdy se snažil pro realizaci počítačového systému založeného na hypertextu získat podporu. To se mu nedařilo, a tak se jeho prvními spolupracovníky stali mladí hackeři, díky nimž vznikla první verze systému, bohužel nepoužitelná. Tato úvodní etapa projektu Xanadu nakonec skončila krachem proto, že Nelsonovi došly peníze a nebyl nadále schopen platit pronájem počítače od společnosti Data General Nova, na němž byl systém vyvíjen.

Posléze se Ted Nelson přesunul na Chicagskou univerzitu, kde pokračoval v úsilí vytvořit svůj „univerzální literární stroj“. V roce 1974 vydal knihu Počítačová knihovna/Stroje snů (Computer Lib/Dream Machines), v níž netradiční formou představil své záměry. Jednalo se vlastně o dvě knihy spojené v jednu. První popisovala konvenční pohled na vývoj počítačů, kdežto druhá, která byla jakýmsi protipólem prvního titulu, předkládala možný výhled do budoucnosti, kdy se počítače stanou nezbytnou součástí života.

Intermezzo: Osobní počítač

Zde musíme učinit krátkou odbočku, v níž zmíníme Nelsonovy aktivity, jimiž podporoval ideu „počítače pro každého“. Tvůrce hypertextového systému si totiž uvědomoval, že projekt Xanadu, který přes všechna úskalí nadále rozvíjel, bude mít smysl pouze tehdy, pokud se počítače rozšíří do domácností a stanou se věcí běžné denní potřeby. Z tohoto důvodu v knize Počítačová knihovna/Stroje snů rovněž předestřel vizi malého počítače, na němž může pracovat i neodborník, a to na základě krátkého, pouze několikaminutového zaškolení.

Svou propagací „počítače pro každého“ se Ted Nelson v první polovině sedmdesátých let připojil k osobnostem, které prosazovaly široké využití počítačů v běžné denní praxi. (Do této skupiny patřili například Lee Felsenstein, tvůrce prvního přenosného počítače Osborne 1, John Kemeny a Thomas Kurtz, kteří vytvořili programovací jazyk BASIC, či později Steve Jobs a Steven Wozniack, zakladatelé společnosti Apple Computer.)

Ideu „počítače pro každého“ se Nelson snažil podpořit i praktickými kroky, byť pouze drobného charakteru. Aby umožnil rozšíření těchto počítačů, založil v roce 1977 v Evastonu (ve státě Illionis) společně se svými spolupracovníky malou společnost „itty bitty machine“ neboli „ibm“. Název firmy odkazoval na IBM, výrobce velkých mainframů ovládající počítačový průmysl, který ignoroval potřeby běžných uživatelů. Společnost „ibm“ po tři roky své existence provozovala obchod, kde byly k dostání malé počítače a hardwarové součástky k jejich sestavení. Obchod také zajišťoval poradenství a servis pro zájemce o „domácí“ počítače. Není také bez zajímavosti, že Nelsonova prodejna v Evastonu patřila k těm, kde byl k dostání i počítač Apple I od výše zmíněné kalifornské společnosti Apple Computer.

Okrajový experiment

Prodejna a servis počítačů byly jednou z drobných epizod, jež doprovázely projekt Xanadu. Když rok po založení „ibm“ přednášel Ted Nelson v rámci letního semestru na Swarthmore College o hypertextu, podařilo se mu shromáždit skupinu stálých spolupracovníků, zvláště programátorů, kteří mu měli pomoci posunout projekt Xanadu na novější, již využitelnou úroveň. Ale to se přes veškeré úsilí ani po řadě let nepodařilo. Vyvíjený systém nedokázal nikdy uspokojit Nelsonovy představy. Vznikaly analýzy dílčích problémů, byla znovu a znovu propracovávána struktura vyhledávání v textových dokumentech, tým předkládal nové způsoby, jak vyřešit vzájemné editování textů, atd. Z této činnosti, jejímž hlavním znakem byla nekoncepčnost, bohužel nevzešel žádný využitelný software.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let projekt sice na čas převzala pod svá křídla komerčně úspěšná softwarová firma Autodesk, ale ani to jej nezachránilo. Zatímco Nelson se svým týmem usilovně pracoval na neustálém řešení dílčích problémů, vývoj počítačových technologií se ubíral cestou, která možnosti hypertextu začala využívat efektivněji. V rámci tohoto vývoje se jednotlivé technologie začaly spojovat a vzájemně se ovlivňovat.

Skutečný průlom představoval vznik World Wide Webu, který se zrodil v roce 1989 v Evropské laboratoři fyziky částic CERN v Ženevě. I když jde o jiný příběh, jemuž se podrobněji budeme věnovat v některé z následujících částí tohoto seriálu, poznamenejme alespoň to, že tvůrce webu, britský fyzik Tim Berners-Lee, neučinil nic jiného, než že velmi efektivně využil myšlenky hypertextu v prostředí počítačové sítě.

Přesto Ted Nelson již v roce 1990 vydal ostré prohlášení, že World Wide Web nepředstavuje v žádném případě univerzální hypertextové médium, které měl na mysli, když představil svou koncepci hypertextu. Nesrovnalostí bylo více. Na rozdíl od webu, kde jsou stránky propojeny prostými linky, Xanadu charakterizuje především pojem transkluze (transclusion). „Link spojuje části, které jsou různé,“ vysvětluje Nelson, „kdežto transkluze znamená nacházení dosud neviditelných spojení mezi totožnými částmi; části dokumentů mohou být v Xanadu na různých místech, v dokumentech mimo originál, bez toho, aby se kopírovaly.“ Ať tak či onak, následující vývoj na tento názor, jakkoli byl neotřelý, nebral ohled.

Zbývá položit si otázku: proč projekt Xanadu nenašel širší využití a nesplnil očekávání svého tvůrce? Důvodů je několik. K hlavním patří fakt, že tato příliš ambiciózní myšlenka předběhla svou dobu. Nelson, jenž nebyl technik, navíc nedokázal dostatečně jasně vysvětlit programátorům, co od nich očekává, a komunikace s ním byla, jak pamětníci uvádějí, často krajně složitá. Na to, co měl projekt Xanadu představovat, byl řízen příliš chaoticky a neprofesionálně.

I když tedy projekt Xanadu zůstal ve stadiu pouhého neúspěšného pokusu, význam myšlenek Teda Nelsona pro vývoj informačních technologií je neoddiskutovatelný. Do historie se nezapsal pouze jako autor rané teorie hypertextu a hypermédií, ale především jako člověk s obrovskou tvůrčí fantazií, se schopností předkládat návrhy, které předbíhají svou dobu a její technologické možnosti.


 

Theodor Holm „Ted“ Nelson (1937),

americký sociolog a vizionář. Syn režiséra Ralpha Nelsona a herečky Celesty Holmové. Vystudoval filosofii na Swarthmoreské univerzitě a sociologii na Harvardově univerzitě. Od roku 1960 se zabýval využitím hypertextu coby nového média, o několik roků nato spustil Projekt Xanadu, jehož cílem bylo vytvořit počítačovou síť s jednoduchým uživatelským prostředím. Je autorem knih Počítačová knihovna/Stroje snů (Computer Lib/Dream Machines, 1974), Revoluce domácích počítačů (The Home Computer Revolution, 1977), Literární stroje (Literary Machines, 1981), Budoucnost informace (The Future of Information, 1997) a autobiografie Possiplex (2010). Za svou průkopnickou a vizionářkou práci v oblasti komunikačních technologií byl oceněn několika čestnými doktoráty, francouzský prezident Jacques Chirac mu udělil titul rytíře (Officier des Art et Letters).

Projekt Xanadu

První projekt, jehož cílem bylo vytvoření počítačového hypertextového systému, který měl ve své ideální podobě využívat počítačové sítě ke sdílení a editaci textových dokumentů.

I. etapa (1960–1978)

1965 – Nelson publikuje první článek, v němž zavádí pojem hypertext a přináší jeho definici.

1967 – projekt získává název Xanadu.

1971-78 – projekt je rozvíjen individuálně s různými spolupracovníky (verze označovaná jako „Model T“)

II. etapa (1978–1992)

1978 – model T je přeprogramován do verze systému označované jako Xanadu 88.1

1983 – je založena společnost XOC (Xanadu Operating Company), kde vznikají dvě designové verze systému: Udanax Green (na základě Xanadu 88.1) a Udanax Gold (na základě Xanadu 92.1).

1988–92 – firma XOC přechází pod společnost Autodesk, která vývoj systému Xanadu finančně podporuje. Po přeprogramování systému pomocí jazyka C proběhly testy, při nichž se ukázalo, že systém nesplňuje řadu základních funkčních požadavků. Několik programátorů v roce 1990 přechází do nově založené firmy Memex, která ale končí nedlouho poté, co je představen World Wide Web, jemuž nedokáže konkurovat.

III. etapa (1992–současnost)

1992–98 – obnovení firmy XOC, vývoj Xanadu probíhá nezávisle na šíření World Wide Webu.

1999 – představenstvo XOC schvaluje záměr uvolnit kódy systému (Project Udanax) a nadále vyvíjet Xanadu jako open source.

2007 – představeno nové prostředí XanaduSpace 1.0.


Úvodní foto: IDG

Vyšlo v CIO Business World 4/2012
Časopis lze koupit se slevou 20 %





Komentáře