Těžba metanu a elektřina z balónů

Krize související s dodávkami ruského zemního plynu dostala energetickou politiku opět do popředí zájmu. Stále častěji (nejen v souvislosti s „válkou o plyn“) se hovoří o renesanci jaderné energetiky. Energetická politika je dnes těsně spojena také s politikou klimatickou.

Těžba metanu a elektřina z balónů


Nás na tomto místě ale zajímá, že při zkoumání tohoto jevu se ukázalo, že z rozmrzající půdy se uvolňuje metan, který je v permafrostu ve velkém množství přítomen ve formě hydrátu s ledem.

 

Nový zdroj: metan

Metan je skleníkový plyn, jehož účinek mnohonásobně převyšuje dopad oxidu uhličitého. Pokud by se veškerý metan z permafrostu uvolnil do atmosféry, došlo by z hlediska oteplování k výrazné kladné zpětné vazbě. Z druhé strany ale pozornost věnovaná obrovskému množství čekajícího metanu vedla k myšlence získávat ho jako surovinu. Výsledkem dosavadních průzkumů jsou odhady, podle nichž množství metanu převyšuje zásoby­ všech ostatních fosilních paliv; využitelná ložiska se nacházejí nejen na Sibiři, ale i v Grónsku, Kanadě a na Aljašce. Ukázalo se navíc, že metan ve sloučenině s vodou je přítomen i pode dny oceánů – tam je sice vyšší teplota, ale tomu, aby se metan „vyvařil“, brání vysoký tlak.

Technologie těžby metanu tohoto typu zatím nejsou propracované; je jasné, že vzhledem k výše uvedenému skleníkovému účinku tohoto prvku je žádoucí, aby při těžbě jen minimum plynu uniklo do atmosféry. V případě moří je situace bohužel odlišná od ropy, která se těží především z mělkých šelfových moří. Naopak metan se nachází především pode dnem hlubokých oceánských pánví, kde kromě vyšších nákladů na těžbu představuje problém i to, že vesměs jde o mezinárodní vody. První na řadu zřejmě proto přijde pozemní těžba. Již asi před pěti lety se takový pokus uskutečnil u kanadské řeky McKenzie. Nyní se projekt údajně dostal do stadia ekonomické rentability, a pokud cena ropy opět vyskočí vzhůru, obrovské zásoby této suroviny přijdou jistě k duhu. I v případě těžby metanu z moře ale budoucnost nemusí být černá – japonský, státem vlastněný gigant Japan Oil plánuje v rámci pilotního projektu vytěžit takto 7 miliard tun.

 

Balónové elektrárny

Balónová elektrárna získává energii pohybem balónu ve vzduchu, její princip se ale liší od elektrárny větrné. Myšlenka využít proudu ohřátého vzduchu, který stoupá vzhůru, se již delší čas měla využívat v tzv. solárních komínech. Prozatím se ale ukázalo, že k většímu zisku energie jsou třeba komíny opravdu obří – ve španělském Manzanares skončil neúspěšně projekt s komínem vysokým 200 metrů (který generoval jen 50 kW energie). Experti navrhují komín 500metrový, taková stavba je však, když nic jiného, investičně značně náročná, byť například australská společnost EnviroMission zatím plánuje pokusy i v tomto směru.

Rovněž australská firma Solatran představuje svoji balonovou elektrárnu takto: stoupání balónu připoutaného k zemi směrem vzhůru by se převádělo do pohybu obřího pístu, který by nadto mohl být propojen i s více balóny. Ve výšce asi 3 km by se otevřely průduchy balónu, a ten by klesl zpět bez potřeby vydávat na to energii, naopak i jeho pád by se mohl využít (podobně jako u protizávaží výtahu). Pro představu o číslech, v nichž se zde pohybujeme: balon o průměru asi 90 metrů by mohl dodávat 500 kilowattů.

 

Zúrodněný oceán

Ať už si o tom myslíme cokoliv, obchodování s emisními povolenkami je dnes realitou. Kromě možnosti snižovat emise u stávajících technologií se tedy nabízí příležitost vyvíjet technologie speciálně určené třeba pro vychytávání uhlíku z atmosféry a takto „ušetřený“ uhlík prodávat. Jednou z cest by bylo zúrodnit širý oceán, zvýšit zde fotosyntézu a navázat uhlík do organické hmoty (část z ní navíc klesne na mořské dno a tento uhlík bude z cyklu vyřazen na hodně dlouhou dobu).

Zatímco na souši hnojíme rostliny především dusíkem, fosforem a draslíkem, v širém oceánu je limitujícím prvkem růstu planktonu železo. Je tedy logické pokusit se sem železo přidat, což ale neznamená sypat do oceánu hromady šrotu. Musí se to udělat tak, aby železo mohlo vstoupit do biologického cyklu a nekleslo ke dnu v podobě nerozpustné zoxidované sraženiny. Již asi před deseti lety proběhl první experiment tohoto druhu u Galapág, předloni chystala společnost Planktos ještě větší projekt, který se ale nakonec neuskutečnil. Victor Smetacek z německého Alfred Wegner Institute nyní vede společný německo-‑britský projekt, v rámci něhož bude na jih od jižní Afriky do oceánu vsypáno až 50 tun železa v podobě síranu železnatého (zelená skalice). Mělo by dojít k výraznému nárůstu fotosyntetizujícího planktonu, který by odstraňoval z atmosféry oxid uhličitý. Jako vítaný vedlejší efekt se uvádí, že nad planktonem by se mohla vytvořit i komplexní potravní pyramida a zvýšit se výtěžky z rybolovu.

Podobné projekty bohužel opět narážejí na absenci jasných vlastnických práv – širý oceán je mezinárodní vodou (současný pilotní projekt ovšem v rozporu s mezinárodními úmluvami údajně není).

 

Bílá města

Minimálně za zmínku stojí technologie, která snad ani technologií v pravém slova smyslu není, ukazuje ovšem, jak jednoduchá a levná řešení mohou často vést k lepším výsledkům než mamutí, investičně náročné projekty. „Skeptický ekolog“, Dán Björn Lomborg, ve své i česky vydané knize Zchlaďte hlavy uvádí, že k ochlazení sluncem rozpálených letních měst až o 10 °C by stačilo odstranit tmavé barvy (především asfaltu a střech budov) a ochladit města vysazováním zeleně, což zvýší vlhkost a část sluneční energie se pak spotřebuje na vypařování vody z vegetace.

„Je podivné, že tolik pozornosti věnujeme omezování emisí CO2, jestliže tady se nám přímo nabízí možnost udělat pro snížení teplot mnohem více a s výrazně nižšími náklady tím, že budeme řešit otázku městských tepelných ostrovů,“ uvádí Lomborg. „Jakkoli to může znít až komicky přímočaře, je jedno z hlavních řešení pozoruhodně prosté – stačí natřít asfalt a budovy bílou barvou.“ Podle Lomborga je i ekonomická návratnost takového projektu rychlá v důsledku snížených nákladů na klimatizaci. O tom, zda se taková opatření někdy v praxi uskuteční, lze ovšem mít bohužel pochybnosti – nestojí za ním totiž žádná politická ani ekonomická lobby.

Snaha dosáhnout vyšší odrazivosti povrchu by se mohla stát impulzem i pro rozvoj zemědělských technologií. Christopher Doughty z Kalifornské univerzity vede projekt, v rámci něhož se vyvíjejí (ať už klasickým šlechtěním, nebo jako GMO) rostliny, které by byly „chlupatější“, a odrážely proto větší množství slunečního záření zpět do vesmíru. Prozatím nejlepších výsledků bylo dosaženo v případě sóji.

Na úplný závěr ještě jednou k metanu, tomuto výraznému skleníkovému plynu. Jedním z jeho největších zdrojů jsou zavodněná rýžová pole. Existuje dokonce teorie, podle které právě zavedení pěstování rýže před nějakými 6 tisíci lety obrátilo vývoj klimatu směřujícímu tehdy k nové době ledové. Tým britských vědců, který vedl Vincent Gauci, nyní zjistil, že produkce metanu na rýžových polích klesá; děje se tak v důsledku industrializace ve východní Asii, především kvůli vyššímu množství smogu a z toho vyplývajícím kyselým dešťům. Tyto deště přitom navíc nepřímo zvyšují výnosy rýže, protože uhlík neuniká v podobě metanu, ale namísto toho je zabudováván do rostlinné hmoty.

Pokud by v Číně byly zavedeny „zelené“ technologie spočívající např. v odsíření místního průmyslu, metan by do atmosféry­ začal opět proudit ve zvýšené míře. Ukazuje to, jak protichůdné­ dopady mají naše jednotlivé kroky, jak jsou rozporné samotné naše požadavky (čistý vzduch vs. oteplování) a vůbec jak problematické je v této oblasti činit politická rozhodnutí…





Komentáře