Tonsoni a Millarové

Když se v roce 1731 blížil konec platnosti zákona královny Anny o podpoře vzdělanosti, tedy prvního autorského zákona, podali londýnští knihkupci Tonson a Millar ve snaze udržet si své dominantní postavení na trhu žalobu.

Tonsoni a Millarové


Když se v roce 1731 blížil konec platnosti zákona královny Anny o podpoře vzdělanosti, tedy prvního autorského zákona, podali londýnští knihkupci Tonson a Millar ve snaze udržet si své dominantní postavení na trhu žalobu na ochranu děl, která již pod původní zákon nespadala, a zároveň prosazovali v parlamentu změny legislativy, které by platnost původního zákona rozšířily a autorská práva prakticky neomezeně prodloužily. Poprvé v historii byla nastolena diskuze o tom, zda myšlenky tištěné na papíře lze vlastnit.

Knihkupci tehdy tvrdili, že bez podobné ochrany dojde k úpadku vzdělanosti a autoři by neměli důvod psát knihy skutečně trvalé hodnoty, pokud nebude zaručena dědičnost autorských práv jejich potomkům.

O několik let později (1744) se jeden ze sporů (Donaldson vs. Beckett) dostal k projednávání až do Sněmovny lordů. Lord Camden tehdy přednesl řeč s jasným odmítavým zdůvodněním neomezeného copyrightu: „Veškeré vědění bude uzamčeno v rukou Tonsonů a Millarů té které doby.“ Varoval, že knihkupci budou moci chtít za knihy jakoukoliv cenu,„až se veřejnost stane jejich otroky, stejně jako jimi jsou jejich pisálci.“ Na závěr dodal: „Vědění a poznání nesmí být svazovány takovou pavučinou řetězů“. Ve svém rozhodnutí Sněmovna lordů zamítla neomezené trvání autorských práv a jasně určila, že jejich platnost a délku definuje zákon. Zároveň tím stanovila oblast volných děl, do níž spadala například ta vydaná poprvé před platností zákona královny Anny, tedy před rokem 1709. Vznikl tak trh s levnými knihami obsahujícími díla Shakespeara, Johna Miltona či Geoffery Chaucera. Díky volným dílům skončil monopol londýnských knihkupců a během následujících třiceti let vzrostl počet knihkupectví a nakladatelství jen v Londýně na trojnásobek (ze 111 na 308).

Neomezená autorská práva byla v roce 1775 nakonec udělena pouze několika anglickým a skotským vysokým školám a Bibli krále Jakuba. Ve Spojených státech zakazuje neomezenou délku copyrightu ústava, jeho délka se však za posledních 230 let prodloužila ze 30 na více než 100 let. Vzpomeňte si na tento příběh, až zas uslyšíte o mezinárodní smlouvě Acta. Opravdu bude chránit autory a tvůrčí činnost?

Já si to nemyslím.


Úvodní foto: © oxygen64 - Fotolia.com

Vyšlo v CIO Business World 3/2012
Časopis lze koupit se slevou 20 %





Komentáře