Vzpomínky na dobu sálovou

Nástroje pro ladění, jak je známe dnes, tehdy vůbec neexistovaly. Obvykle se příčina zastavení hledala ze zprávy na operátorském psacím stroji nebo z výpisu na tiskárně. Typickým nástrojem pro ladění byl tzv. „dump“, což byl hexadecimální výpis použité části hlavní paměti. Při prohlížení dumpu v rozsahu 10 KB si člověk často zcela absurdně přál, aby ta paměť počítače byla ještě podstatně menší...

Vzpomínky na dobu sálovou


Šedesátá léta 20. století nám dnes asociují s celou řadou jevů, my se na ně nyní podíváme z hlediska historie výpočetní techniky. O době sálových počítačů hovoříme s Jaroslavem Zeleným, který pracoval od roku 1964 v tehdejším Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) - i proto se zaměříme především na situaci v naší zemi. Rozhovor má především za cíl ukázat čtenářům-nepamětníkům, jak se vlastně žilo v "době sálové", kdy obsluha počítačů chodila v bílých pláštích a operátoři se pohybovali mezi krabicemi s děrnými štítky. Jak tedy chutnal IT chlebíček před 40 lety?

Tento článek je součástí Cover Story v Computerworldu 16/2004, který právě přichází na stánky.

Jak vypadaly počítače v polovině 60. let?

Záleží na tom kde. Svět byl rozdělený a mezi počítači na obou stranách železné opony byl dost podstatný rozdíl co do výkonnosti i co do konkrétní realizace - socialistický tábor zaostával zhruba o 10 let. Jedno ale měly všechny tehdejší počítače společné – označení jako střediskové nebo sálové. Jak už vyplývá z názvu, bývaly umístěny na sále ve výpočetním středisku.
Důvod byl prostý – počítače byly velké a vyžadovaly speciální režim provozu. I ty nejmenší počítače zabíraly několik skříní, také velikost přídavných zařízení pro vstup a výstup nebyla zanedbatelná. Centrální procesor jedna nebo více skříní, hlavní paměť v samostatné skříni, ovládání přídavných zařízení jedna nebo více skříní. Výpočetní střediska byla nejčastěji umístěna v přízemních prostorách, protože závěr posudku statika obvykle udával, že stropy na patře nemají potřebnou nosnost.

Jak tehdy vypadala vlastní práce s podobnými monstry?

Především je třeba si uvědomit, že neexistovaly displeje s klávesnicí - a už vůbec ne myš, ale to je asi každému jasné. Počítač ovládali operátoři prostřednictvím psacího stroje, na kterém se také vypisovaly zprávy o stavu systému.
Prvotním vstupem do počítače byly výhradně děrné štítky, které se četly přes příslušný snímač. Ve štítcích se zadávala nejen zpracovávaná data, ale i příkazy pro operační systém a pro řízení prováděné úlohy. Právě děrné štítky dnes vlastně představují symbol celé tehdejší počítačové epochy.
Podstatné pro provoz počítače bylo, že rozsah hlavní (vnitřní) paměti počítače postavené na feritových jádrech byl ve srovnání se současností přímo mikroskopický. Kapacita 64 KB byl lepším standardem a 128 KB znamenalo luxus. Umístit do této paměti operační systém a ještě program aplikace byl často neřešitelný problém. Systém virtuální paměti ještě neexistoval a tak v paměti počítače se střídaly potřebné části operačního systému a dalších podpůrných programů s částmi (moduly) aplikace. Režim střídání nebyl automatický, bylo třeba ho zadávat s probíhající úlohou. Proto tehdejší programátoři měli podstatně podrobnější znalosti o operačním systému než nyní.

Existovala jiná přídavná zařízení?

Dalším přídavným zařízením byly magnetické pásky - jedna páska, jedna skříň. Na ně se ukládaly velké zpracovávané soubory dat, byl na nich uložen operační systém a další podpůrné programy, sloužily také jako zálohovací zařízení. Pevné magnetické disky se začaly používat až o 10 let později v řadě počítačů IBM S/370.
Nejčastěji používaným výstupem byla tiskárna, rozměrově menší skříň a značně hlučná. Tisklo se na specifický tiskárenský formát, zhruba A3, nekonečný ale skládaný, často až v šesti kopiích současně. Výstup na tiskárnu bylo možno uložit i na magnetickou pásku a pak z ní tisknout podle potřeby. Nesmím také zapomenout na děrovač štítků. Sloužil pro výstup malých souborů dat a pro vytvořené programy.

A co terminály? Ty se objevily kdy?

Na počátku 60. let ještě neexistovaly. Teprve s nasazením počítačů řady S/360 došlo k jejich rozsáhlejšímu využití. Nešlo však o dnes známé displeje s klávesnicí, nejspíše připomínaly upravené dálnopisy.

Pamětníci uvádějí, že za těchto podmínek se ladění programu snadno stalo noční můrou...

Bylo tomu skutečně tak - a to doslova a do písmene. Pokud lze hovořit o interaktivním režimu ladění, jak je dnes běžným zvykem, tak měl periodu půl dne a více.
Pokud programátor neměl vysokou prioritu a nedostal na nějakou dobu počítač pouze pro sebe, byla jeho úloha zařazena do tzv. dávkového zpracování. To znamenalo připravit příslušný balík štítků, který operátor vložil do snímače a spustil. Pokud ve vyděrovaných štítcích byla jedna jediná dírka vyděrovaná špatně nebo se v programu vyskytla jediná chyba, úloha se ukončila.
Nástroje pro ladění, jak je známe dnes, tehdy vůbec neexistovaly. Obvykle se příčina zastavení hledala ze zprávy na operátorském psacím stroji nebo z výpisu na tiskárně. Typickým nástrojem pro ladění byl tzv. „dump“, což byl hexadecimální výpis použité části hlavní paměti. Při prohlížení dumpu v rozsahu 10 KB si člověk často zcela absurdně přál, aby ta paměť počítače byla ještě podstatně menší...
Když se chyba našla, byl obvykle přiřazený strojový čas vyčerpán a nezbylo než čekat, až bude k dispozici další - což obvykle bylo tak za půl dne. Tato závratná rychlost ladění programátory pochopitelně neuspokojovala a tak hledali jiné cesty. Nejjednodušší bylo vzít si noční směnu a vše na počítači odladit během noci.

V čem se tehdy vůbec programovalo?

Nejčastěji používaným nástrojem byl makroassembler, z vyšších programovacích jazyků byl k dispozici Fortran a Cobol. Pokud bylo třeba zajistit skutečně efektivní využití schopností počítače, programovalo se v assembleru, což představovalo řešit elementární operace na úrovni počítačových registrů. Neudělat při tom řadu chyb bylo považováno za zázrak.

Nakolik byly tehdejší programy přenositelné mezi různými sálovými počítači?

Až do příchodu řady IBM S/360 téměř vůbec. Počítače od různých výrobců byly zcela nekompatibilní (a dokonce ani různé typy počítačů od jednoho dodavatele nebyly často kompatibilní).
Systém/360 přinesl v tomto ohledu další velkou revoluci - můžete tomu říkat zpětná kompatibilita, dědičnost nebo rozšiřitelnost. Znamenal určité sjednocení platforem, díky přesnému popisu chování publikovanému v tzv. “Principles of Operation“ a architektuře postavené na modulové struktuře se stal na dlouhou dobu standardem podobným, jakým byly třeba o několik desetiletí později řady x86 nebo Windows.
Uvedením řady S/360 se tak podstatně rozšířilo nasazení počítačů a zrychlil se i vývoj softwaru. Do té doby byly náklady na vývoj programů ještě větší než na pořízení nebo pronájem vlastního hardwaru – protože neexistovala dědičnost a s koupí nového počítače se většinou vše muselo psát znova. Tehdy se poprvé začalo hovořit o krizi softwaru. I samotná společnost IBM až do nasazení S/360 dodávala počítače dvou typů, pro firmy a pro vědecké výpočty.

Mohl byste přiblížit komunitu lidí, kteří v 60. a 70. letech pracovali u sálových počítačů?

V uvedené době představovaly (a to jistě nejen u nás) počítače velkou intelektuální výzvu. Práce s počítači, zejména jejich programování, lákala lidi s výrazně intelektuálním či tvůrčím zaměřením a byla považována za prestižní činnost.
Na druhé straně, alespoň v našich podmínkách, nešlo tehdy o nijak zvlášť honorovanou záležitost, navíc nenabízela žádný dlouhodobý kariérní růst. Proto práce s počítačem musela tyto lidi především bavit a museli ji mít rádi. Postupně tak vznikala určitá programátorská elita.
Nesmíme ale zapomenout, že u počítačů nepracovali jenom programátoři. Mezi obsluhující personál patřili především pracovníci servisu, který se staral o bezporuchový chod hardwaru. Pokud se jednalo o počítače z provenience socialistického tábora, tak šlo často o přímo sisyfovskou činnost, protože poruchovost těchto strojů byla více než velká a nástroje pro údržbu minimální (většinou osciloskop a nějaké testovací programy). Také získávání náhradních dílů nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Právě časté poruchy byly příčinou určité řevnivosti mezi programátory a servisními pracovníky. Při zhroucení běžícího programu se vedly vášnivé diskuse na téma, kdo nebo co za to může: Počítač nebo špatně napsaný program?
Sálové počítače sebou přinesly ještě jedno specifické povolání. Součástí každého výpočetního střediska byla děrovna plná děrovačů štítků, které obsluhovaly většinou ženy-děrovačky, jež vytvářely ze specifických formulářů programy a vstupní data. Jednalo se o únavnou, ale velmi potřebnou činnost.

Z vašeho popisu je zřejmé, že provozovat sálový počítač nebyla nijak snadná záležitost. Kde byly tyto první stroje u nás instalovány?

Jednalo se především o organizace státní správy a o velké státní podniky. V roce 1964 bylo u nás v provozu sice jen 24 počítačů, ale zato 14 různých značek. Všechny byly z dovozu, převážně západní provenience - např. Elliott 803, ITC 1901 Datasaab D21, IBM 1410. Jednalo se o modely, jejichž výroba na Západě již končila a jejich parametry byly dávno překonány novými výrobky. Tato statistika se poněkud upravila, když se k nám začal dovážet v letech 1966-68 sovětský počítač MINSK2/22 v počtu cca 60 kusů. První počítač IBM S/360 model 20 byl v roce 1967 instalován na Slovenské plánovací komisi v Bratislavě. První S/360 v Praze byl v roce 1968 model 40 ve VÚTECH (Výzkumný ústav technicko-ekonomický chemického průmyslu). Další pak přišly do IPS, na Státní plánovací komisi, pak do Škodovky Mladá Boleslav atd.
Nasazení počítačů do národních podniků se často neobešlo bez řady dosti kuriózních průvodních jevů. Činnost podniku nebyla přizpůsobena nasazení počítačů a tak např. zpracování dat (mzdových agend, účetnictví apod.) bylo z počátků dražší, než kdyby se dělalo ručně. Navíc musely být obě činnosti prováděny určitou dobu paralelně, dokud se nezajistil spolehlivý a bezchybný režim práce dané agendy na počítači.
Zavádění počítačů začalo být od počátku 70. let podporováno státem. Dnes bychom řekli, že bylo „in“ mít v podniku počítač. Problém ale spočíval v tom, že vedoucí pracovníci často nevěděli, co všechno jim počítače mohou nabídnout a proto nedokázali jasně formulovat, co od nich chtějí. Najít společný jazyk s programátory bylo obtížné, role počítačových analytiků teprve vznikala. A vztah řadových zaměstnanců k počítačům byl samozřejmě ambivalentní - na jedné straně je obdivovali, na druhé straně měli dojem, že jim jen zbytečně komplikují život.

Jak se vůbec za minulého režimu směly dovážet počítače do zemí sovětského bloku? Patřily k embargovaným technologiím?

Ano, počítače jednoznačně patřily mezi embargované technologie. O embargu rozhodoval především jejich výkon a později také možnosti připojení uživatelů přes síť. Legálně se dovážely především modely starší, respektive low-level stroje od každé řady.

Použil jste slovo "legálně". Ony se kromě toho počítače ze Západu ve státní režii také pašovaly?

Myslím, že to je příliš silná formulace. Pokud je mi známo, tak v Československu k tomu nedocházelo. Když si uvědomíme velikost tehdejších počítačů, tak by to určitě ani nebylo jednoduché. Takže žádnou historkou ze života pašeráckých band posloužit nemohu.
V rámci zemí socialistického tábora sdružených tehdy v RVHP probíhala snaha sjednotit počítačové technologie, a tak snížit obrovské technologické zaostávání. Postupně došlo k vytváření doslovných kopií počítačů S/360 a S/370 - a to i těch, které byly embargované. Jak se tyto tzv. „prototypy“ dostaly k novým výrobcům, což byl Sovětský svaz a NDR, to je samozřejmě otázka. Československo se každopádně podílelo na výrobě nižších, neembargovaných modelů; jejich vývoj probíhal právě ve VÚMS.

Jakým způsobem se tehdy počítače vůbec nakupovaly? Západní IT firmy byly nějakým způsobem přítomné v tehdejším Československu?

Samozřejmě zde nemohly působit přímo formou poboček, respektive dceřiných společností. Dokonce i když zde předtím nějaké takové pobočky byly, došlo v roce 1948 k jejich zrušení - to byl např. právě osud české pobočky IBM, která u nás nabízela mechanická děrnoštítková zařízení už od poloviny 20. let.
Některé IT firmy však v socialistickém Československu měly nikoliv přímo pobočky, ale řekněme kanceláře; většina obchodů se realizovala v souvislosti s brněnským Strojírenským veletrhem. To byla jedna z mála příležitostí, kdy se u nás vystavovaly nové modely.

Napadá vás ještě něco z té historie, o co byste se rád podělil?

Snad jenom to, že mě překvapilo, jak rychle se přítomnost změnila v historii. Kdyby to člověk tehdy tušil, choval by se k vysloužilým počítačům podstatně jinak a nemilosrdně by je nelikvidoval - řada tehdejších strojů by dnes měla minimálně velkou sběratelskou hodnotu. Kdo viděl např. matici feritové paměti, musí uznat, že jde vážně o umělecký výtvor...


Ing. Jaroslav Zelený, CSc., aktuálně konzultant u společnosti IBM ČR, pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) od roku 1964 a strávil zde celých 30 let. Jako vědecký pracovník se zde zabýval především diagnostikou, tedy vývojem nástrojů pro detekci a lokalizaci poruch tehdejších počítačů.

Tento článek je součástí Cover Story v Computerworldu 16/2004, který právě přichází na stánky.





Komentáře