10 mýtů o správě výkonu u virtualizace

Správa výkonu se stala klíčovou podmínkou pro maximalizaci přínosů u jakéhokoliv projektu v oblasti virtualizace. Objevila se však také spousta mýtů, které, pokud nebudou včas vyvráceny, mohou všechny tyto přínosy výrazně zbrzdit. Přinášíme vám seznam největších mýtů a jim odpovídajících skutečností.

10 mýtů o správě výkonu u virtualizace


Mýtus číslo 1:
Administrátoři desktopů se nemusí zabývat serverovými metrikami

Realita: Nástroje pro správu výkonu musí být schopny analyzovat informace napříč všemi IT zdroji – od koncového uživatele přes aplikaci a síť až po servery, virtuální stroje a úložiště. Cílem je pokrýt jak fyzické, tak virtuální metriky. Bez těchto dat nemohou administrátoři přesně zjišťovat a řešit potenciální problémy s výkonem, jako například střet zdrojů napříč WAN nebo problém s odezvou úložiště.

Mýtus číslo 2:
Je nemožné plně zachytit zkušenost koncového uživatele v reálném čase

Realita: Řešení pro správu výkonu musí zachycovat zkušenosti koncového uživatele proto, aby zajistila jeho spokojenost, jež byla identifikována jako faktor číslo jedna určující úspěch při nasazení VDI. Pokud může uživatel vytvořit videozáznam své aktivity ve chvíli, kdy se objeví problém, mohou administrátoři v reálném čase zachytit zátěž na infrastrukturu – procesor, paměť, úložiště a odezvu desktopu. Takové nahrávání poskytuje uživatelům jednoduchý a proaktivní způsob bezprostřední komunikace s IT ihned poté, co se setkají s problémy s výkonem – namísto toho, aby se snažili zpětně vysvětlit, co jim nefungovalo.

Mýtus číslo 3:
Správa výkonu nemusí poskytovat živý náhled

Realita: Abyste zajistili kýžený výkon u virtualizované infrastruktury, musíte se vyrovnat s informacemi spojenými s obrovským množstvím objektů živého a kontinuálního typu. Bez živé, na interakci zaměřené správy výkonu budete mít pouze částečný přehled nad tím, co se děje ve vaší infrastruktuře. Průběžný dohled umožňuje IT oddělení sledovat, jaký soubor interakcí zapříčinil konkrétní změnu výkonu. To pak dovoluje rychlé stanovení priorit, což představuje značnou výhodu oproti post-mortem analýze.

Mýtus číslo 4:
Plánování kapacit a monitoring výkonnosti zaručují stejnou funkcionalitu

Realita: Plánování kapacit a správa výkonu poskytují navzájem se doplňující vlastnosti, ovšem jsou umístěny na opačných koncích časové osy. Kapacitní plánování je vhodné pro identifikaci dlouhodobých, pomalu se měnících trendů, které mohou ovlivnit produkční systémy v budoucnosti. Může být také využito ve scénářích pro plánování případného budoucího vývoje, aby bylo možné stanovit záležitosti jako počet dalších desktopů, které mohou být přidány do VDI clusteru. Na druhou stranu správa výkonu je jedinou možnosti, jak zachytit dynamické problémy, které se objevují v řádu sekund či minut.

Správa výkonu se využívá operativně pro kontrolu infrastruktury, která se dynamicky přizpůsobuje tak, aby dokázala pojmout uživatelskou a aplikační zátěž. V produkčních sítích pokrývá správa výkonu okamžité každodenní požadavky pro porozumění virtuálním datovým centrům a pro jejich optimalizaci či řešení problémů. Kapacitní plánování naproti tomu poskytuje dlouhodobý, na budoucnost orientovaný pohled na pomaleji se měnící záležitosti.

Mýtus číslo 5:
Virtualizace je jen dalším silem

Realita: Virtualizované prostředí se týká primárně sdílených zdrojů, což je jasný protiklad k oddělenému a jasně odlišenému silu. Při virtualizaci lze s trochou nadsázky hovořit o tom, že
spadly zdi sila, a pro správu těchto sdílených zdrojů je tak potřeba komplexní přístup ke správě výkonu. IT oddělení musí plně porozumět tomu, jak virtualizované aplikace ovlivňují další pracovní zátěž, aby mohlo celé prostředí efektivně řídit.

Pokračování →


Úvodní foto: © Scanrail - Fotolia.com


Komentáře