Utněte nám to!

Pochopil jsem to vlastně úplně náhodou. Pořád si lámu hlavu, jak se navnadit. Jak povzbudit nás, uživatele, abychom roztočili ta kola a kolečka, abychom více investovali do IT. Snad mě to nakonec napadlo jen díky tomu, že jsem byl nedávno zcela vytržen z kořenů všedního přemýšlení. Ocitl jsem se totiž v „městě neřesti“, v Las Vegas. Prý je to ale také město Unixu.

Utněte nám to!


Uspořádali nám tam takovou zvláštní konferenci, na které se vše týkalo data miningu, business intelligence, risk managementu, business performance, business analýzy, prediktivní analýzy, optimalizace a profitability, správy operačních rizik, strategie inovace, strategie inteligence dodavatelsko odběratelských řetězců, evoluce informačních technologií, process intelligence atd. V podstatě se tahle konference zabývala jakýmsi elektronickým mozkem firmy. No řeknu vám, byl jsem z toho všeho ale úplně Janek. Oni to přitom říkali tak všedně, jako „chleba“. Proč je Las Vegas město Unixu, to se mi ani vůbec neobtěžovali vysvětlit. Když jsem ale chvíli vytřeštěně pozoroval ty desetitisíce třešničkových, srdíčkových, hvězdičkových a jiných ­dolárkových automatů, zapochyboval jsem, že by snad jen zlomek Unixu, něco alespoň trochu vzdáleného, bylo mozkem byť jediného z nich.

Po konferenci následoval rozchod a volná zábava. S úžasem jsem sledoval, jak ti Američané dělají a s vášní přehánějí všechno, po čem u nás ani neštěkne pes. S ostentativně zapálenou cigaretou prosedí (na veřejnosti) věčnost u třešničkových ­automatů, do kterých házejí čtvrťáky až do zblbnutí, což (vždycky) znamená prohru. Pak popadnou láhev piva a hurá s ní na ještě viditelnější (opět veřejné) místo, nejlépe na ulici. Proč? Protože tohle se jinde v USA už vůbec nesmí, snad kromě dalšího nevadského města Reno a uličky Bourbon Street v New Orleansu, kde se k tomu dějí
(na balkonech) ještě jiné věci.

Zprvu mi nedocházelo fakt vůbec nic. A to jsem tam byl o den dřív, mohl jsem si všechno pěkně inkognito očíhnout na předešlé konferenci. Hnedka druhý den totiž začínala ta „moje“, s podobnou náplní (a stejnými sponzory), jen tváře se mírně obměnily. Jmenovala se BetterManagement Live, to jen pro pořádek. Jádrem celodenního sdělení bylo natlouct do hlav nám, posluchačům z nejrůznějších horizontál a průmyslových vertikál, proč investovat do IT alespoň trochu. Ještě lépe, abychom utráceli za výpočetní techniku mnohem víc, než jen trochu. Prý abychom v našem byznysu dosáhli výhry.
A v tom mi vše „sepnulo“, asi jako Maxi Planckovi s tím jeho správným exponentem pro vyzařovací zákon, za který dostal Nobelovu cenu. Výrobci a distributoři, teď je řada na vás, dělat pořádné drahoty. Přestaňte nám prostě ty zpropadené počítače nabízet a dodávat! A vy všichni decision-makeři ve všech podnicích, utněte nám to, uživatelům výpočetní techniky, také! Vydržte to aspoň tak dva tři roky, a pak uvidíte ten cambajs, jak vám zase začneme trhat z rukou PC, jako počátkem ­„veselých“ let (pro IT) devadesátých. Nezoufejte, tohle je opravdu dostatečně funkční návod, abychom na počítače opětovně stáli stejné fronty jako na banány a mandarinky v dřívějším socialistickém Československu, jak nás opět dostat až k losování o pořadí na podnikové servery, jako tomu bylo v 60. letech minulého století v Americe!





Komentáře