Informační technologie v metalurgii

Doby, kdy se průmyslová vyspělost industriálních zemí měřila objemem produkce surového železa či oceli na obyvatele, jsou již dávno pryč. Ani v současné postindustriální éře se však nic nemění na skutečnosti, že...

Informační technologie v metalurgii


Doby, kdy se průmyslová vyspělost industriálních zemí měřila objemem produkce surového železa či oceli na obyvatele, jsou již dávno pryč. Ani v současné postindustriální éře se však nic nemění na skutečnosti, že na jedno pracovní místo v hutnictví připadají další tři až čtyři pracovní místa v navazujících oborech – a to nejen v tradičních (a aktuálně velmi dobře prosperujících) odvětvích české ekonomiky, jako je např. strojírenství či stavebnictví, ale také v odvětvích, které jsou v současnosti hlavními „tahouny“ růstu české ekonomiky, např. tuzemský automobilový průmysl. Není tedy divu, že obdobně jako tato odvětví prosperuje v posledních letech také tuzemská metalurgie – a to i přesto (nebo možná právě proto), že toto odvětví v letech předchozích prošlo a nadále prochází mnohdy velmi bolestivou restrukturalizací. Jedním z nástrojů, které jsou při této restrukturalizaci využívány v rostoucí míře, je také využití pokročilých ICT.

Plech, dráty, kolejnice, profily, odlitky a výkovky – všechny tyto a mnohé další produkty či polotovary vyrábějí tuzemské hutě, ocelárny, válcovny, slévárny a kovárny. Podle standardní odvětvové klasifikace ekonomických činností (dále jen OKEČ) jsou tak primární ekonomické aktivity těchto metalurgických podniků řazeny jednak do oddílu „Výroba kovů včetně hutního zpracování“ (který je podle OKEČ označován číslem 27) a částečně též – jako je tomu v případě kovárenství – do oddílu „Kovodělného průmyslu“ (označovaného podle OKEČ kódem 28).

V pojetí této analýzy je tak součástí tuzemské metalurgie celkem šest oborů, mezi nimiž z hlediska jejich celkové „váhy“ v české ekonomice jednoznačně dominuje obor „Výroba železa, oceli, železných slitin a plochých výrobků; tváření výrobků za tepla“ (označovaný podle OKEČ kódem 27.1), jenž se na celkových tržbách tuzemských metalurgických podniků v roce 2006 podílel téměř třemi pětinami (viz graf).

Výroba základních hutních výrobků je přitom v oboru hutnictví železa v Česku z cca 85 % koncentrována ve třech klíčových metalurgických podnicích, jimiž jsou ArcelorMittal Ostrava a.s., Třinecké železárny a.s. a Evraz Vítkovice Steel a.s. Spolu se všemi třemi zmíněnými podniky se přitom na přípravě této analýzy podílelo také dalších osmnáct významných tuzemských metalurgických podniků, mezi nimiž nechyběly jak společnosti zabývající se dalším zpracováním železa a oceli, tak nejvýznamnější tuzemské podniky z oboru „Výroby a zpracování neželezných kovů“ (OKEČ) 27.4, jako jsou např. společností AL Invest Břidličná, Alcan Děčín Extrusions, Kovohutě Holding DT, Kovohutě Příbram nástupnická, Kovolit či Měď Povrly.

Všech jedenadvacet metalurgických podniků či skupin podniků, které na přípravě této analýzy bezprostředně spolupracovaly, se tak svými celkovými výkony za rok 2006 ve výši cca 130 mld. Kč podílelo na celkových tržbách ze všech šesti výše zmiňovaných relevantních oborů české ekonomiky dohromady přibližně 55 %.

METALURGIE V ČR

Výroba a zpracování železa, litiny a oceli patřily spolu s dalšími bezprostředně navazujícími metalurgickými obory k hlavním pilířům industrializace tuzemské ekonomiky jak ve století devatenáctém, tak v první polovině století dvacátého. Další přirozený vývoj tuzemské metalurgie však byl ve druhé polovině dvacátého století deformován nejen důsledky pokřivení dalšího vývoje českého strojírenství, které bylo a stále je pro tuzemskou metalurgii jedním z klíčových odběratelů její produkce, ale také celou řadou dalších „neřestí“ předlistopadové totalitní „centrálně plánované“ ekonomiky, v níž se na nějaké to zbytečné deka, kilo či tunu materiálové náročnosti produkce příliš nehledělo – zvláště když právě rostoucí výrobou a spotřebou oceli spolu s rostoucí spotřebou energie a primárních surovinových zdrojů na jednoho obyvatele tehdejší komunistická moc vlastně poměřovala rozvoj české ekonomiky.

Výsadní postavení, jež mělo v předlistopadové éře tuzemské hutnictví spolu s těžbou uhlí, vedlo nejen k jeho hypertrofii, ale také ke zvýšené koncentraci celé řady dalších „neduhů“ tehdejší centrálně plánované socialistické ekonomiky – extrémní energetickou náročností a rozsáhlými negativními ekologickými dopady zastarávajících výrobních technologií počínaje a personální náročností jejich obsluhy spolu s narůstající umělou „přezaměstnaností“ v oboru konče. V průběhu transformace české ekonomiky do podoby standardní tržní ekonomiky se tak česká metalurgie byla po roce 1989 nucena vyrovnat nejen s útlumem poptávky po její produkci, způsobeným důsledky rozpadu východních trhů a změnou orientace českého exportu na nesrovnatelně náročnější trhy světové, ale také s důsledky razantního útlumu zbrojní výroby, snižování materiálové náročnosti produkce tradičních odběratelů a tlaku na minimalizaci jejich ekologických dopadů.

Po období prudké recese po roce 1989, kdy se česká produkce oceli snížila v průběhu následujícího desetiletí až na polovinu svého „předlistopadového stavu“, se tak česká metalurgie dočkala opětovného oživení (viz graf popisující vývoj tržeb v tomto odvětví) až poté, co česká ekonomika jako celek překonala na prahu nového tisíciletí důsledky předchozí „pobalíčkové“ krize po roce 1997 a co se v souvislosti se vstupem Česka do EU a další integrace země do globální ekonomiky ocitla opět na vzestupné trajektorii.

PŘEDPOKLADY PRO VYUŽITÍ ICT

Metalurgie je jedním z typických odvětví „těžkého průmyslu“ a jako taková se tak řadí mezi odvětví s extrémní investiční náročností – a to nejen co se týče celkové výše nezbytných investic do údržby a další modernizace výrobních technologií či nasazování výrobních technologií nových, ale v přímé souvislosti s tím i z hlediska realizace strategických marketingových rozhodnutí. Na straně druhé je však zároveň zejména hutnictví železa chráněno před přímou konkurencí např. ze strany levnější čínské produkce bariérou vysokých přepravních nákladů a jako takové je tedy závislé spíše na tom, jak se s konkurencí levnější dálněvýchodní produkce dokáží vyrovnat navazující, mnohem více „globalizované“ zpracovatelské obory, které patří k největším odběratelům hutního průmyslu – tedy zejména strojírenství, které v roce 2006 odebíralo takřka dvě pětiny produkce tuzemského ocelářství, a dále automobilový průmysl, který se na tržbách tuzemského hutnictví podílí další více než pětinou.

Aktuální vývoj české ekonomiky jako celku se pak do poptávky po produkci tuzemské metalurgie promítá velmi výrazně i nepřímo prostřednictvím změn poptávky po hutních produktech ze strany tuzemského stavebnictví, které je na konjunktuře či recesi české ekonomiky velmi závislé a je přitom odběratelem další téměř jedné pětiny produkce tuzemského ocelářství. Není tedy divu, že za této situace se sice tuzemským metalurgickým podnikům v posledních letech, kdy celková i exportní výkonnost české ekonomiky rychle roste, daří zvyšovat tržby ve všech šesti relevantních oborech české metalurgie, avšak že zároveň i za této situace pokračuje další postupná transformace tuzemské metalurgie z dřívější role „velkoobjemového“ dodavatele standardních výrobků komoditního charakteru do role dodavatele výrobků s vyšším podílem přidané hodnoty.

Zatímco tržby české metalurgie jako celku tak v letech 2000 až 2006 vzrostly o bezmála tři čtvrtiny, počet pracovníků v tomto odvětví se ve stejném období naopak snížil o více než jednu pětinu. Důsledkem tak byl výrazný růst produktivity práce z přidané hodnoty napříč celým odvětvím, přičemž nejlepších výsledků bylo v tomto ohledu dosaženo v jednoznačně nejvýznamnějším oboru z celého odvětví, jímž je se svým téměř třípětinovým podílem na celkových tržbách obor výroby a válcování železa a oceli. Stálý tlak na další zvyšování produktivity práce se přitom promítá mj. i do neutuchajícího zájmu tuzemských hutních podniků o využití pokročilých informačních a komunikačních technologií (dále jen ICT) při co nejdůslednější integraci podnikových procesů, od úrovně automatizace řízení výrobních technologií „v reálném čase“ přes využití ICT při pokročilém plánování a rozvrhování výroby až pro strategický management a řízení vztahů se zákazníky.

AKTUÁLNÍ STAV VYUŽITÍ ICT

Postupná redukce celkového počtu zaměstnanců v tuzemské metalurgii se pochopitelně velmi výrazně projevuje také ve významných tuzemských metalurgických podnicích, které se na přípravě této analýzy přímo podílely. Ve skupině osmnácti podniků či skupin metalurgických podniků, jež se na přípravě této analýzy podílely v roce 2007 po předchozích čtyřech či osmi letech již podruhé či dokonce potřetí, se tak v průběhu posledních čtyř let snížil celkový počet jejich pracovníků o další necelou jednu desetinu. Díky postupné centralizaci řízení ICT cestou začleňování dříve samostatných útvarů automatizace či telekomunikací do struktur útvarů ICT se přitom celkový počet „kmenových“ pracovníků jejich útvarů ICT naopak o cca 15 % zvýšil.

Ve struktuře útvarů ICT všech jedenadvaceti významných tuzemských metalurgických podniků či jejich skupin, jež na přípravě této analýzy bezprostředně spolupracovaly, přitom byli i nadále významnou měrou (více než jednou desetinou) zastoupeni „kmenoví“ pracovníci těchto útvarů, kteří se zabývali interním vývojem vlastních aplikací či vývojem aplikačních rozhraní a dalších rozšíření aplikací z produkce externích dodavatelů (viz graf). I přes postupné začleňování ICT specialistů z řad pracovníků jiných útvarů do struktur útvarů ICT však loni pracovala stále ještě více než čtvrtina všech IT specialistů z řad zaměstnanců těchto podniků v útvarech, které nebyly integrální součástí „centrálních“ útvarů ICT.

Postupující vertikální integrace řídících a komunikačních systémů tuzemských metalurgických podniků se přitom ve skupině osmnácti podniků či skupin podniků, které se na přípravě této analýzy podílely v uplynulém roce již podruhé či dokonce potřetí, projevovala velmi výrazně nejen začleňováním IT specialistů z jiných útvarů či začleňováním celých těchto útvarů do struktur útvarů ICT, ale také dalším výrazným posilováním kompetencí vedoucích útvarů ICT, kteří tak mohli v roli plnoprávných členů vrcholového managementu nebo alespoň v roli vedoucích „štábních“ útvarů přímo podřízených generálním ředitelům ovlivňovat další směřování příslušných podniků ve větší míře než v dobách, kdy ještě přímý přístup do nejvyšších pater firemního managementu neměli.

Na rozdíl od jiných odvětví české ekonomiky nebylo posilování kompetencí útvarů ICT tuzemských metalurgických podniků důsledkem růstu celkového počtu koncových stanic jejich informačních systémů, neboť ten se již v posledních letech příliš nemění. Ve skupině všech jedenadvaceti podniků či skupin podniků, které se na přípravě této analýzy přímo podílely, v loňském roce připadalo v přepočtu na tisícovku jejich zaměstnanců cca 340 koncových stanic informačních systémů a bezmála 60 služebních mobilů.

Spíše než cestou dalšího růstu počtu stolních osobních počítačů, notebooků a dalších koncových stanic se tak v těchto podnicích ubírá další rozvoj informačních systémů jednak již zmiňovanou cestou vertikální integrace těchto informačních systémů s řídicími systémy výrobních technologií, jednak cestou dalšího zvyšování komplexnosti podobných vertikálně integrovaných informačních systémů např. prostřednictvím nasazování řešení pro pokročilé plánování a rozvrhování výroby, při němž pak mohou být informace generované řídicími systémy výrobních technologií přímo využívány. Zatímco celkový počet koncových stanic informačních systémů tuzemských metalurgických podniků tak v posledních letech stagnuje, počet serverů provozovaných ve skupině osmnácti podniků, které se na přípravě této analýzy podílely po předchozích čtyřech či osmi letech již podruhé nebo potřetí, v průběhu posledních čtyř let dále poměrně výrazně – tedy o více než čtvrtinu – vzrostl.

Všech jedenadvacet významných tuzemských metalurgických podniků či skupin podniků, které na přípravě této analýzy bezprostředně spolupracovaly, tak v loňském roce provozovalo dohromady již téměř 360 serverů. Jelikož integrální součástí informačních systémů těchto podniků přitom byly běžně také více či méně letité „technologické“ řídicí systémy jejich výrobních technologií, byly ve struktuře serverů provozovaných těmito podniky zastoupeny stále ještě více než jednou pětinou také neintelovské unixově-riscové či proprietární servery. Právě tato skutečnost spolu s neutuchající potřebou interního vývoje aplikačních rozhraní mezi různými vrstvami a dílčími aplikacemi heterogenních podnikových informačních systémů pak byla zjevně příčinou toho, proč byly ve skupině osmnácti metalurgických podniků či skupin podniků, které se na přípravě této analýzy podílely po předchozích čtyřech či osmi letech již podruhé nebo potřetí, nahrazovány dosluhující PC servery s operačním systémem Novell NetWare přibližně stejnou měrou jak PC servery s operačními systémy z produkce firmy Microsoft, tak také PC servery linuxovými.

TRENDY DALŠÍHO VYUŽITÍ ICT

Jedním z důsledků složitosti a v neposlední řadě též finanční náročnosti vertikální integrace informačních systémů tuzemských metalurgických podniků je zjevně též snaha těchto podniků o maximální využití ověřených standardních řešení při podpoře standardních procesů (jako je tomu např. v případě řešení na platformě Lotus Notes, či v případě této platformy samotné), při souběžné snaze o minimalizaci pořizovacích nákladů na některé „obyčejné“ aplikace (jako jsou např. běžné aplikace kancelářské) prostřednictvím aplikací z kategorie Open Source, jako je např. sada kancelářských aplikací OpenOffice.org (viz graf).

Velmi podstatná je přitom skutečnost, že výše zmiňovaná kombinace konzervativního přístupu při výběru osvědčených aplikací na bázi osvědčených platforem se snahou minimalizovat pořizovací náklady některých typů aplikací, které mají na udržení a další zvyšování konkurenceschopnosti podniku jen minimální vliv, byla v metalurgických podnicích podílejících se na přípravě této analýzy využívána k co nejširšímu zpřístupnění alespoň základních „vymožeností“ moderních informačních a komunikačních technologií co nejširšímu spektru pracovníků těchto podniků, a nikoliv k vytváření uzavřených skupin „privilegovaných“ uživatelů.

Ve skupině osmnácti metalurgických podniků či skupin podniků, které se na přípravě této analýzy podílely po předchozích čtyřech či osmi letech již podruhé nebo potřetí, tak v průběhu posledních čtyř let vzrostl podíl jejich pracovníků, kteří mohli při své práci využívat dobrodiní internetu bez výraznějších „preventivních“ omezení nebo alespoň v míře omezené (tedy nejčastěji pouze pro zasílání a příjem elektronické pošty), o téměř deset procentních bodů. Ve všech jedenadvaceti metalurgických podnicích či skupinách podniků, které se na přípravě této analýzy přímo podílely, tak disponovaly alespoň omezeným přístupem k síti internet v loňském roce již téměř dvě pětiny všech jejich zaměstnanců – téměř všichni, kdo v těchto podnicích při své práci využívali osobní počítače či jiné koncové stanice informačních systémů.

Komplexnost a složitost problematiky dalšího zdokonalování řízení metalurgických podniků prostřednictvím vertikální integrace jejich informačních systémů přitom měla v podnicích, které na přípravě této analýzy bezprostředně spolupracovaly, za následek mimo jiné i to, že pro tyto podniky byly jimi využívané standardní celopodnikové aplikace sice jednou z velmi významných, avšak vesměs zdaleka nikoliv jediných klíčových aplikačních komponent jejich informačních systémů.

Není tedy ani příliš divu, že kromě aplikace SAP R/3, kterou pro podporu svých standardních procesů používala „jenom“ asi pětina významných tuzemských metalurgických podniků či skupin podniků, a aplikací Lawson M3 (vyvíjené dříve pod označením MOVEX firmou Intentia) a LCS Helios IQ využívaly tyto podniky také celou řadu dalších celopodnikových aplikací, které se však v těchto podnicích objevily již jen v ojedinělých instalacích (viz graf).

O tom, že problematika využití pokročilých informačních a komunikačních technologií při integraci řídicích systémů tuzemských metalurgických podniků a při podpoře jejich dalšího rozvoje ještě není v těchto podnicích ani zdaleka považována za vyřešenou, přitom svědčí též dosavadní růst výdajů na pořízení a provoz ICT v osmnácti významných tuzemských metalurgických podnicích či skupinách podniků, které se na přípravě této analýzy podílely po předchozích čtyřech či osmi letech již podruhé nebo potřetí.

Celkové výdaje na pořízení a provoz ICT, jež tyto podniky každoročně na pořízení a provoz ICT vynakládají, totiž v přepočtu na jednu koncovou stanici informačních systémů v posledních čtyřech letech vzrostly z cca 37 200 Kč v roce 2003 na více než 52 500 Kč v roce 2007 – tedy o více než jednu třetinu.

Důraz, který je v metalurgických podnicích kladen na další využití pokročilých ICT při co nejdůslednější vertikální integraci jejich podnikových procesů, je přitom patrný i z očekávání, jež jsou vrcholovými manažery tuzemských metalurgických podniků spojována s dalšími investicemi do řešení na bázi ICT – od dalšího zdokonalování řízení jakosti přes důslednější „operativně – taktickou“ podporu procesů v linii nákup-výroba-prodej až po zpřístupnění nových informací pro podporu rozhodování či zprůhlednění finančních toků a jejich optimalizaci.








Komentáře