Informační technologie ve stavebnictví

Dopravní infrastruktura a další inženýrské stavby, obchodní a administrativní centra, bytové a rodinné domy nebo průmyslové haly – to vše na území České republiky za nynější vrcholící hospodářské konjunktury roste jako pomyslné „houby po dešti“.

Informační technologie ve stavebnictví


Dopravní infrastruktura a další inženýrské stavby, obchodní a administrativní centra, bytové a rodinné domy nebo průmyslové haly – to vše na území České republiky za nynější vrcholící hospodářské konjunktury roste jako pomyslné „houby po dešti“.

Tuzemské stavebnictví dlouhodobě zaměstnává kolem 9 % všech pracovníků v celém domácím civilním sektoru a v posledních letech tak vytváří kolem 7 % hrubé přidané hodnoty v české ekonomice. Páteří českého stavebnictví přitom byly a nadále jsou zejména největší tuzemské stavební firmy, které se sice vesměs transformovaly z dřívějších posttotalitních molochů, avšak dnes již fungují zcela moderním způsobem – a to i díky stále masivnějšímu využití pokročilých informačních a telekomunikačních technologií.

Krize, deprese, oživení a konjunktura. Jen málokteré odvětví české ekonomiky prošlo po listopadu 1989 celým tímto „učebnicovým“ hospodářským cyklem tak „ukázkově“, jako tomu bylo v průběhu uplynulých patnácti let v případě českého stavebnictví.

A jen málokteré odvětví zrcadlí celý polistopadový vývoj české ekonomiky tak dokonale, jako je tomu právě v tomto případě – a to včetně všech chyb, omylů a názorných příkladů jejich neetického či vysloveně kriminálního zneužití, k nimž v průběhu transformace dřívější centrálně řízené české ekonomiky do podoby nynější ekonomiky tržní došlo.
Hlavní příčiny toho, proč se právě v tuzemském stavebnictví odráží vývoj celé české ekonomiky tak výrazně a bezprostředně, jsou dvě. Tou první je skutečnost, že poptávka po stavebních pracích je dána součtem poptávky veřejného i neveřejného sektoru. Tou druhou, na první pohled již méně zřejmou, je pak také skutečnost, že samotný vývoj českého stavebnictví zpětně velmi výrazně ovlivňuje souhrnný vývoj české ekonomiky jako celku, a to prostřednictvím celé řady nejrůznějších multiplikačních efektů – počínaje spotřebou výrobků ostatních odvětví, jichž v současnosti tuzemské stavebnictví spotřebuje ročně za cca 200 mld. Kč, a konče poptávkou po nejrůznějších sofistikovaných službách finančního sektoru, jako jsou např. hypoteční a investiční úvěry, životní i neživotní pojištění a v neposlední řadě též IT služby.

STAVEBNICTVÍ V ČR

Obdobně jako je první fáze transformace české ekonomiky od centrálně řízené k ekonomice tržní v letech 1989–1997 v současnosti často označována jako éra „bankovního socialismu“, lze toto období s jistou mírou nadsázky považovat také za éru „socialismu stavebního“. V prvních polistopadových letech, kdy si velké posttotalitní podniky pohodlně hověly na nadýchaných „transformačních polštářích“ v podobě snadno dostupných bankovních úvěrů a podhodnoceného kursu české měny, docházelo k postupnému výraznému útlumu dřívější masivní „panelákové“ bytové výstavby.

Neutuchající poptávka po ostatních stavebních pracích ze strany veřejného sektoru i ze strany podnikové sféry však velkým posttotalitním tuzemským stavebním firmám umožňovala vykazovat velmi solidní „papírové“ ekonomické výsledky, aniž by přitom docházelo k razantnějšímu omezování přezaměstnanosti v tomto odvětví. V důsledku všech výše zmiňovaných multiplikačních efektů přitom české stavebnictví velmi výrazně přispívalo k udržování přetrvávající přezaměstnanosti a nízké reálné efektivity v celé řadě dalších přímo i nepřímo navazujících či souvisejících odvětví české ekonomiky – a to včetně tehdejšího polostátního bankovnictví.

Právě skutečnost, že investice do stavebních prací vyvolávají zpětně více než trojnásobný růst v celé ekonomice, byla jedním z klíčových faktorů, jež v polovině devadesátých let minulého století umožnily zrod tehdejšího umělého posttotalitního „českého ekonomického zázraku“.

Pohodlné přežívání velkých tuzemských stavebních firem přitom nebylo v oněch letech umělé konjunktury příliš narušováno dokonce ani velmi rozšířeným tunelováním nejen ze strany manažerů, ale také ze strany jejich stavbyvedoucích či dokonce řadových pracovníků, kteří využívali nejrůznější nelegální provize inkasované od „spřátelených“ subdodavatelů nebo „pod rukou“ získané či „natvrdo“ ukradené stavební technologie, materiál a know-how při zakládání a „rozjezdu“ svých vlastních stavebních firem, jež neměly nouzi o snadno dostupné veřejné zakázky a o financování jejich realizace s využitím bankovních úvěrů.

Není tedy divu, že kolaps onoho tuzemského „středoevropského ekonomického tygra“, kterého v roce 1997 definitivně skolily „úsporné balíčky“ poslední Klausovy vlády, vedl nejen k postupnému zhroucení „bankovního socialismu“, jež vyvrcholilo pádem impéria kolem banky IPB, nýbrž také ke konci „socialismu stavebního“. Ten přitom nepřežily ani některé ze svého času největších tuzemských stavebních firem, jako byly např. Vodní stavby Praha či Vojenské stavby CZ, jež autor tohoto článku navštívil v roce 1999 v rámci prvního kola zjišťování stavu a trendů využití ICT v českém stavebnictví.

PŘEDPOKLADY PRO VYUŽITÍ ICT

Naštěstí pro české stavebnictví i pro celou českou ekonomiku však neměla její „pobalíčková“ krize po roce 1997 dlouhé trvání. Vstup České republiky do NATO v kombinaci s blížícím se vstupem do Evropské unie, urychlenou transformací českého bankovního sektoru a v neposlední řadě též s pozitivním působením některých socioekonomických faktorů (zejména ve sféře bytové výstavby) totiž vedl již v první polovině tohoto desetiletí k výraznému růstu celkového objemu stavebních zakázek zadávaných soukromým sektorem.

Po předchozí „pobalíčkové“ krizi a následné depresi tak došlo v českém stavebnictví již v roce 2002 k prvnímu výraznějšímu oživení, které však již tentokrát nebylo pouhým důsledkem dalšího pumpování státních peněz a peněz státem ovládaných subjektů do výstavby administrativních paláců, nýbrž také důsledkem ekonomicky mnohem racionálnějších veřejných investic do dopravní a průmyslové infrastruktury a zejména pak zcela pragmatických soukromých investic do výstavby obchodních center, průmyslových závodů a bytové výstavby.

Po očistné katarzi, kterou prošly největší tuzemské stavební firmy v letech 1999 až 2001, tak byl vývoj těchto společností nadále velmi významně formován nejen razantním tlakem jejich nových vlastníků z řad velkých nadnárodních stavebních koncernů na zvyšování produktivity práce a snižování nákladů, ale i neméně nesmlouvavým tlakem zkušených soukromých zadavatelů stavebních zakázek z řad nadnárodních obchodních řetězců či průmyslových investorů na minimalizaci cen a dodacích lhůt při dodržovaní „západní“ kvality.

Lze tedy říci, že pod souběžným tlakem všech výše zmiňovaných okolností došlo k definitivnímu završení transformace českého stavebnictví do podoby tržně orientovaného odvětí až v první polovině tohoto desetiletí. Obdobně jako je tomu např. v případě finálních výrobců v automobilovém průmyslu nebo v případě obchodních řetězců v segmentu výroby a distribuce rychloobrátkového spotřebního zboží, tvoří také relativně malý počet největších tuzemských stavebních firem špičku pomyslné pyramidy dodavatelsko-odběratelských vztahů transformovaného českého stavebnictví. Největší stavební firmy sice zaměstnávají relativně malou část všech pracovníků tohoto odvětví, avšak díky jejich příznivé kvalifikační struktuře a vysoce nadprůměrné produktivitě práce tvoří tyto firmy páteř celého českého stavebnictví (viz graf).
S ohledem na všechny výše zmiňované skutečnosti proto ani není příliš divu, že dvacítka velkých tuzemských stavebních firem, které autor tohoto článku navštívil v roce 2007 během třetího kola zjišťování aktuálního stavu a trendů využití ICT v českém stavebnictví, sice bezprostředně dává práci „jenom“ více než třiceti tisícovkám pracovníků (tedy necelým 7 % všech pracovníků v tomto odvětví), avšak jejich podíl na celkových výkonech českého stavebnictví je téměř třetinový a jejich podíl na výkonech stavebních firem s více než 20 zaměstnanci pak dokonce více než dvoupětinový (!).

AKTUÁLNÍ STAV VYUŽITÍ ICT

Transformace velkých tuzemských stavebních firem z dřívějšího „odkladiště nekvalifikované pracovní síly“ do podoby moderních engineeringových společností, které se zabývají specializovanými stavebními pracemi s vysokou přidanou hodnotou a/nebo řízením rozsáhlých stavebních projektů a koordinací jejich subdodavatelů, se pochopitelně promítá velmi výrazně také do celkového rozsahu a kvalitativní úrovně využití informačních a komunikačních technologií (dále jen ICT) těmito společnostmi.
Topologie informačních systémů všech dvaceti velkých tuzemských stavebních firem či skupin firem, které autor tohoto článku navštívil v roce 2007 během třetího kola zjišťování aktuálního stavu a trendů využití ICT v českém stavebnictví, zahrnovala spolu s odpovídajícím počtem uzlů v administrativních a obchodních centrech těchto firem a s dalšími mnoha desítkami uzlů v jejich logistických centrech a stavebních dvorech také téměř půl tisícovky lokálních počítačových sítí v jejich dislokovaných pracovištích, které se nacházejí přímo na jimi realizovaných či spolurealizovaných stavbách (viz graf).

Posuny v kvalifikační struktuře pracovníků největších tuzemských stavebních firem se přitom v tuzemských stavebních firmách zahrnutých v této analýze projevují stále výrazněji také v rostoucí vybavenosti jejich pracovníků mobilními koncovými stanicemi telekomunikačních a informačních systémů (viz graf).

Ve všech dvaceti významných tuzemských stavebních firmách či skupinách firem, které autor tohoto článku navštívil v roce 2007, tak bylo v provozu přibližně 13 700 služebních mobilních telefonů; z nich byly více než tři pětiny provozovány v síti společnosti O2. Počet služebních mobilních telefonů využívaných pracovníky všech těchto stavebních firem tak již byl prakticky totožný s celkovým počtem koncových stanic jejich informačních systémů; na celkovém počtu všech cca 13 600 těchto koncových stanic se přitom mobilní koncové stanice (tedy notebooky a příruční počítače) podílely přibližně 30 %. Mezi ostatními, „stacionárními“ koncovými stanicemi informačních systémů zatím dominovaly stále ještě zcela jednoznačně „obyčejné“ stolní osobní počítače. V této skupině představují více než polovinu neznačková stolní PC. Mezi ostatními „značkovými“ stolními PC mají jednoznačně nejsilnější pozici stolní osobní počítače Dell, které tak ruku v ruce s osobními počítači z produkce firem HP/Compaq během oněch osmi let do značné míry vytlačily veškerou ostatní „značkovou“ konkurenci, zejména stolní PC z produkce firem Lenovo/IBM (viz graf).

V roli platformy pro sdílení informací a provozování podnikových aplikací přitom jsou ve společnostech zahrnutých v této analýze využívány zejména servery s operačními systémy z produkce firmy Microsoft (viz graf). Linuxové alternativy serverů s operačními systémy z produkce firmy Microsoft pak sice našly v těchto firmách využití především v roli poštovních a komunikačních serverů; avšak zaznamenáno bylo také jejich využití v roli platformy pro provozování nejnáročnějších celopodnikových ERP aplikací.

TRENDY DALŠÍHO VYUŽITÍ ICT

Ve všech dvaceti významných tuzemských stavebních firmách či skupinách firem, které autor tohoto článku navštívil v roce 2007, byly celopodnikové ERP aplikace využívány téměř pěti tisícovkami koncových uživatelů.

Jak ze struktury celopodnikových ERP aplikací, tak ze struktury předpokládaných dalších investic těchto firem do dalšího rozvoje využití ICT ve střednědobém horizontu je přitom patrné, že standardní celopodnikové ERP aplikace nepokrývají a jen stěží budou kdy pokrývat potřeby komplexní podpory všech podnikových procesů napříč těmito tuzemskými (a nejen tuzemskými) stavebními firmami (viz graf).

Ve struktuře útvarů ICT těch stavebních firem, které byly dotazovány autorem tohoto článku v roce 2007 po osmi letech již potřetí, byl spolu s postupným završováním centralizace podpory a řízení ICT v těchto společnostech v průběhu posledních čtyř let patrný i návrat k internímu vývoji oborově specifických aplikací a aplikačních rozhraní, v kombinaci s pokračujícím externím vývojem těchto aplikací či aplikačních rozhraní, nebo návrat k systémové integraci unikátních dílčích podnikových aplikací (viz graf).

Ještě v roce 1999 tak byla v těchto stavebních firmách patrná zejména snaha dobudovat alespoň jejich základní informační a komunikačních infrastrukturu jako společnou platformu pro provozování nezřídka velmi různorodých podnikových aplikací, v roce 2003 pak v těchto společnostech vrcholily snahy o integraci standardních podnikových procesů napříč firmami či skupinami firem s využitím standardních celopodnikových ERP aplikací. O další čtyři roky později se hlavní priority dalšího rozvoje využití pokročilých ICT řešení v těchto firmách posunuly ještě o notný kus dále – a to zjevně mj. i díky rozsáhlé „mobilizaci“ využívané ICT infrastruktury směrem ke stále širší i hlubší podpoře unikátních podnikových procesů. Tato unikátnost je zdrojem konkurenčních výhod a jejich případná standardizace v mezích daných omezenými možnostmi standardních celopodnikových ERP aplikací je tedy nežádoucí.

Bariérou dalšího rozvoje využití ICT v největších tuzemských stavebních firmách tak evidentně není ani tak celková výše běžných každoročních výdajů na pořízení a provoz ICT. Ty již totiž ve dvacítce všech dotazovaných firem či skupin firem přesáhly hranici půl miliardy Kč – a to i díky tomu, že ve skupině stavebních firem, které byly při této příležitosti dotazovány již potřetí, vzrostly jejich výdaje na pořízení a provoz ICT v průběhu předchozích osmi let na více než dvojnásobek.

Spíše než celková výše běžných výdajů na pořízení a provoz ICT je tak v těchto firmách hlavní bariérou dalšího rozvoje efektivního využití ICT především schopnost jejich ICT útvarů optimálně alokovat všechny finanční zdroje a poté „uřídit“ jejich smysluplné využití za situace, kdy se počet koncových stanic připadajících na jednoho pracovníka útvarů ICT těchto stavebních firem již blíží ke stovce (viz graf).








Komentáře