Obyvatel inteligentní domácnosti (2)

Některé funkce lze řídit i na dálku, ať už přes internet nebo mobilní telefon, jiné se udělají pouze ve specifických případech, například při dešti se zavřou okna, jiné zase dokážou v nouzi zařídit přivolání pomoci na předem zadaných telefonních číslech.

Obyvatel inteligentní domácnosti (2)


Velký bratr u vás doma?

Primárním cílem, a tedy i hlavní přidanou hodnotou použití IT v obytných domech, je vyšší komfort pro jeho obyvatele, přičemž je nesmí nijak omezovat a nutit, aby se museli neustále zabývat ovládáním jednotlivých prvků. Účelem zabudovaných technologií je nejen odlehčení jeho obyvatel od některých častých rutinních úkonů spojených s provozem domu, ale také poskytování různých sofistikovaných funkcí jako například zajištění objektu v případě nepřítomnosti včetně simulování, že dům je obýván, případně centrální ovládání prostředků domácí zábavy.

Proto mají „inteligentní“ domy nejen přívržence, ale i odpůrce. Bohužel v tomto případě zcela neplatí marketingová přímá úměrnost: že čím více automatizovaných zařízení a řídicích subsystémů takový dům obsahuje, tím je dům inteligentnější. Zkuste si představit technokratický extrém, aby se každé ráno všichni obyvatelé domu včetně babičky museli prezentovat vůči řídicímu systému, a tím by tortura pro obyvatele jen začínala.

I v případě prostor pro bydlení či práci existuje určitá optimální míra automatizace, jejíž překročení vede k omezování lidí, jinými slovy inteligence v budově přestane přispívat ke kvalitě života a začne zasahovat do jejich soukromí, což zákonitě vede k napětí a stresu. Typickým příkladem je kamerový systém. Snímky identifikující zloděje v obývacím pokoji jsou sice užitečné, stejně i možnost vizuálně zkontrolovat svůj byt na dálku, ale stojí to za pocit, že jste neustále sledováni? Samozřejmě začnete logicky namítat, že se dá najít jednoduchý kompromis, kdy kamery budou zapnuté pouze v případě nepřítomnosti a v noci, ale na druhé straně víte, že kamery tam jsou, a nemůžete si být stoprocentně jisti, zda je někdo z různých pohnutek nezapnul.

Inteligentní domácnost v igelitce

Navzdory tomu, že článek je věnován seriózním řešením, nemůžeme z něho vyloučit ani řešení typu malá centrální ústředna + několik bezdrátově připojených senzorů, vložek do zásuvek, kamer, případně žárovek s možností ovládání jasu a barvy smartphonem. Komponenty stačí vhodně rozmístit a nakonfigurovat.

Typicky jsou v nabídce dálkově ovladatelné zásuvky s měřením spotřeby, přesněji moduly, které se zasunou do existujících zásuvek, takže není třeba zasahovat do instalace, tmavnoucí žárovky, senzory indikující otevření oken a dveří, kamery, pohybové senzory, detektory kouře, vlhkosti a podobně. Moduly jsou napájeny z vlastních baterií a komunikují s centrálou pomocí vlastní rádiové sítě, jejíž dosah je v ideálních podmínkách typicky do 35 metrů, takže síť bez problémů obsáhne i větší dům či byt.

Konfigurace sítě je u integrovaných systémů zpravidla automatická, využívá se detekce okolních zařízení. Centrálu je třeba umístit v blízkosti elektrické zásuvky a v dosahu domácí Wi-Fi, nejlépe na skryté místo, aby ji případný zloděj neměl na očích a nemohl ji ihned vypnout. Totéž doporučení platí pro kameru a senzor pohybu. Kromě jednoduchosti je výhodou těchto systémů, že de facto jen doplňují zabudované systémy, nenahrazují je. Když přijde babička pohlídat děti, možná nebude vědět, jak nastavit barvu náladového doplňkového osvětlení, avšak zabudované vypínače a svítidla v místnosti budou fungovat klasicky. Nevýhodou je nutnost výměny baterií v každém zařízení včetně senzorů a nízká ochrana proti narušení, jinak řečeno, na zabezpečení objektů a prostor se řešení tohoto typu příliš nehodí.


Úvodní foto: Macrovector - Fotolia.com




Komentáře