Abeceda Web 2.0

Jedním z pojmů, kolem kterého se točí spousta mýtů a polopravd, je i Web 2.0. Tento fenomén sdružuje různé technologie a služby a v současnosti se skloňuje ve všech pádech. V tomto článku se pokusíme shrnout nejdůležitější fakta, vysvětlit, co Web 2.0 ve skutečnosti je – i co není – a ukázat vám, zda by mohl najít uplatnění také ve vašem podniku.

Abeceda Web 2.0


Používání takzvaných „buzzword“ (tedy módních pojmů) bývá v IT ošemetné. I v případech, kdy daná technologie opravdu nabízí některé z vyzdvihovaných vlastností, je nutno počítat s tím, že „PR experti“ vše nadsadí a bude třeba rozlišovat mezi reálnými a smyšlenými atributy. Profesionálové z oboru pro styk s veřejností a reklamy navíc velice rádi asociují nové produkty své firmy s technologiemi, jež jsou momentálně v kurzu – často bohužel i když daný výrobek se zmíněnou technologií nemá nic společného.

Jedním z pojmů, kolem kterého se točí spousta mýtů a polopravd, je i Web 2.0. Tento fenomén sdružuje různé technologie a služby a v současnosti se skloňuje ve všech pádech. V dnešním článku se pokusíme shrnout nejdůležitější fakta, vysvětlit, co Web 2.0 ve skutečnosti je – i co není – a ukázat vám, zda by mohl najít uplatnění také ve vašem podniku.

Proč je kolem Webu 2.0 takového humbuku?

Mnozí považují Web 2.0 za naprostý přelom v počítačovém oboru, nové paradigma, v němž se výpočetní platformou stává samotný internet. Podle těchto lidí by „pravé“ aplikace Webu 2.0 – ať už se za tímto pojmem skrývá cokoli – tedy byly prakticky nerozeznatelné od desktopových programů. Stejně jako software na desktopu reagovala by i aplikace Webu 2.0 okamžitě, bez jakýchkoli prodlev. V tomto kontextu občas slýcháváme o tzv. Rich Internet Applications (RIA).

Web 2.0 však není zamýšlen k prostému nahrazení programů běžících na našich desktopech. Tento nový druh aplikací, provozovaný primárně na internetu a v rámci podnikových intranetů, je obecně považován za dynamický (obsah se aktualizuje automaticky), podporuje spolupráci (informace jsou brány z několika zdrojů, přispívají samotní uživatelé) a je vhodný pro všechny (osloví jak malé společnosti, tak nadnárodní giganty) – přesto je jednoduchý a intuitivní.

Je vhodné rozlišovat mezi technologiemi pro vývoj softwaru obecně spjatými s fenoménem Webu 2.0 a funkcionalitou, jíž jsou, s jejich pomocí, programátoři schopni ve svých aplikacích dosáhnout. Technologie – k těm se dostaneme za chvíli – jsou zkrátka nástroje, které programátorům umožňují zprovoznit stránku, jež v optimálním případě nabídne uživatelům lepší zážitek než ostatní. A je jedno, zda autoři stránek dosáhnou tohoto cíle (tedy zkvalitnění „brouzdání“ pro návštěvníky) za použití „starých“ technologií, nebo třeba ve stylu MacGyvera, s použitím plastelíny a dvou ramínek – výsledkem bude stále stránka „Webu 2.0“.

Jaké jsou technologie Webu 2.0?

Mnoho manažerů bývá překvapených z faktu, že Web 2.0 není založen na nějaké nové, právě vyvinuté technologii. Naopak, jde o chytré propojení několika již existujících a časem ověřených technologií.

Prvním, kdo upozornil na možné využití již existujícího know-how k novým cílům, byl Jesse James Garrett, který v únoru roku 2005 zveřejnil svůj spis s názvem Ajax: Nový přístup k webovým aplikacím (Ajax: A new approach to web applications, www.adaptivepath.com// ideas/essays/archives/000385.php). V něm se věnuje souboru vývojářských technologií Ajax (Asynchronous JavaScript and XML) a tomu, jak mohou posloužit k tvorbě interaktivních webových aplikací.

S většinou technologií používaných pro vývoj aplikací Webu 2.0 jste se jistě již setkali (pokud ne, je na čase osvěžit si znalosti). Kupříkladu CSS a HTML (eventuelně XHTML) se používají k ovládání prezentace dat na webové stránce.

Skriptovací jazyk na straně klienta, obyčejně JavaScript či JScript, dynamicky zobrazuje a ovlivňuje prezentované informace. Klíčovým je javascriptový objekt XMLHttpRequest, který dává vývojářům možnost updatovat stránku asynchronně s webovým serverem (někdy je místo objektu XMLHttpRequest využíván objekt IFrame, výsledek je však stejný). Nemusíte vědět všechno o principech fungování XMLHttpRequest. Důležité je chápat, že webovým stránkám ve spojení s webovými službami umožňuje mít data stále synchronizovaná s informacemi na serveru.

Data jsou obvykle uchovávána a jejich výměna probíhá za použití XML, často s pomocí webových služeb. Fungují i jiné formáty pro výměnu dat, podmínkou však je, aby podporovaly nějakou formu skriptování na straně serveru (server-side scripting). S různými vývojářskými nástroji pro Ajax a tvorbu webu lze začít pracovat přímo. Možné je ovšem také použít jeden ze stále se rozšiřující palety nástrojů a frameworků, které umožňují přidávat vlastnosti Webu 2.0 do již existujících vývojářských prostředí. Dalším prvkem ve vývojovém schématu Webu 2.0 je pak používání otevřených API (Application Programing Interfaces).

Jste-li ze staré školy a tyto technologie vám až příliš smrdí novotou, možná uvítáte alternativní vysvětlení ve stylu Unixu. Představte si Web 2.0 jako sadu rour (pipes) a přesměrování (redirects), které propojují výstupy spousty menších nástrojů a procesů. Web lze následně přirovnat ke gigantické sbírce shell skriptů.

Předchozí odstavec může znít jako úryvek z technické lekce programátorům, a nejste-li přímo účastníky procesu vývoje softwaru, asi vás příliš neoslovil. Buďte však bez obav, to bylo naposled v tomto článku, co jsme použili hantýrku programátorů. Web 2.0 totiž doopravdy není definován použitím Ajaxu. Důležité je pouze to, čeho vám dovoluje dosáhnout.

Co vám tyto technologie umožňují?

Ajax je pouze jakýmsi nástrojem, který programátorovi umožňuje k dané webové stránce „přišroubovat“ určité chování. Prvky, které běžně pomáhají definovat stránku jakožto Web 2.0 – alespoň povrchně – zahrnují mashupy, datové toky v reálném čase, tagging, uživatelem generovaný obsah a sdílení zdrojů.

Mashup je relativně novým pojmem, označujícím něco, co existuje již nějakou dobu: agregaci dat z vícero on-line zdrojů na jediné webové stránce. Pokud tedy kupříkladu vaše osobní stránka zahrnuje také box s předpovědí počasí pro Prahu, jde technicky také o druh mashupu (ačkoli poněkud triviální).

Mashupy jsou však obecně míněny spíše jako integrální zdroj hodnoty dané webové stránky, nikoli jen jako praktický či nezištný doplněk. Krom toho je častým jevem propojování existujících dat z datových zdrojů do nových a užitečných souvislostí. Lze tak kupříkladu využít informací z Google maps a propojit je s databází některé z realitních kanceláří, aby eventuální zájemci o bydlení okamžitě získali lepší přehled o lokaci nabízených domů a bytů. To samé je aplikovatelné například na poskytovatele restauračních služeb, hotely nebo všechno dohromady – hranice zde stanovují jen samotné firmy, poptávka a zčásti technologická omezení.

Datové toky (data feeds) v reálném čase zajišťují stále pokračující přísun informací. Obyčejně data pocházejí z externího zdroje – příkladem budiž průběžně se aktualizující box s nejnovějšími zprávami ze světa nebo prvek odkazující na nejpopulárnější fotografie. Data feed však stejně dobře může posloužit také pro zobrazování korporátních dat – například celkového uptime podnikové sítě a dalších metrik.

Standardní webové stránky k organizaci toho, jak budou informace v rámci webu umístěny a dohledávány, využívají návrhu celkové hierarchie informací. Tomu se říká taxonomie. Naproti tomu stránky Webu 2.0 často obsahují takzvané tagy, což jsou zkrátka slova zvolená tvůrcem obsahu, jejž zároveň popisují. Uživatel tak může k fotografii svého čtyřnohého miláčka dát tagy jako „pes, louka, procházka“, aby identifikoval předmět, místo či situaci, která je na obrázku zvěčněná. Obdobně blogger označí svůj příspěvek, v závislosti na tom, o čem pojednává, relevantními klíčovými slovy. Bude-li psát o situaci v Palestině, pravděpodobně zvolí něco ve stylu „politika, Palestina, Blízký východ“, půjde-li o zprávu ze světa obchodu, dočkáme se možná tagů jako „byznys, akcie, peníze, burza“. Definice obsahu je díky tagům mnohem volnější a svobodnější než v případě klasických kategorií v rámci webové taxonomie.

Pokud tagy fungují, jak mají, umožňují uživatelům organizovat veškerá data způsobem, který je pro ně smysluplný. Nadto se téměř okamžitě stávají jakýmsi druhem datového toku v reálném čase. Stránky Webu 2.0 často zobrazují nejpopulárnější tagy, kde velikost fontu indikuje popularitu daného tématu (tzv. tag cloud). Jde o skvělý způsob, jak narazit na nové zajímavé věci a mapovat aktuální trendy. Jako všechno související s vyhledáváním, nejsou však ani tagy dokonalé. Spoléhají totiž na to, že uživatel zvolí vhodná klíčová slova. A každý jedinec si může pod daným tagem představit něco jiného. To je však problém, kterého se jen tak nezbavíme, a záleží asi jen na samotných lidech, aby došli k nějakému rozumnému konsenzu. V rámci jediného podniku je to naštěstí řešitelné o něco snadněji než na celém internetu…

Používání tagů souvisí s další klíčovou součástí Webu 2.0, a totiž s internetovými stránkami stavějícími na obsahu generovaném samotnými uživateli. Jistě, on-line přispívání není v žádném případě novinkou. Virtuální komunity se okolo BBS (Bulletin Board System neboli systému elektronických nástěnek) sdružovaly již před nějakými dvaceti lety, společnosti jako CompuServe zase postavily celý svůj byznys okolo diskusních fór vytvořených a udržovaných samotnými uživateli. S konceptem Webu 2.0 však příspěvky komunity hrají jedinou hlavní roli a celá stránka slouží jen pro účely tvorby a vystavování obsahu generovaného návštěvníky.

To beze zbytku platí třeba o nesčetném počtu stránek pro sdílení fotografií. Bez lidí, kteří na ně uploadují snímky z cest, oslav a dovolených by totiž obsah chyběl jaksi úplně. Stejná situace panuje i u webů s odkazy na články jinde a u dalších obdobných projektů.

V dřívějších dobách naprostou většinu interakce mezi uživateli představovala konverzace. S Webem 2.0 se dalším významným dílem komunikace mezi lidmi stává sdílení dat všeho druhu (soubory, hudba, text, video…). To vše má být navíc okořeněné vágně definovanou „interaktivitou“ webové stránky, což dává tvůrcům stránek poměrně velkou volnost v tom, co si pod ní představí a jak budou svůj web koncipovat.

Jakým způsobem mění Web 2.0 uživatelský zážitek?

Cílem veškerých principů technologie a designu je samozřejmě zlepšení způsobu komunikace mezi lidmi i interakce uživatelů s počítačovými systémy. V ideálním případě stránky Web 2.0 (ať už navržené pro interní potřeby společnosti či veřejné, vystavené na síti sítí) usnadňují propojení lidí a umožňují vzájemné předávání vědomostí. Výsledkem uživatelsky generovaného obsahu je něco, co se občas nazývá jako „kolektivní inteligence“.

Ať už se jedná o triviální záležitosti, jako jsou hodnocení filmů, nebo důležitá obchodně-kritická rozhodnutí, výhodou konceptu Webu 2.0 je, že lidé mohou spolupracovat a následně kolektivně činit kvalifikovanější rozhodnutí.

Jedním z postranních efektů využívání bohatých internetových aplikací RIA (Rich Internet Applications) běžících primárně na hostovaném serveru (určité prvky uživatelského rozhraní se spouští v prohlížeči na straně klienta) je podpora konceptu „software jako služba“ neboli SaaS (Software as a Service).

Je jedno, zda byly tyto aplikace v podniku sepsány „in-house“ nebo zakoupeny od poskytovatele služeb – důležité je, že mohou výrazně usnadnit aktualizace a údržbu aplikací, zjednodušit kontrolu zabezpečení a že umožňují využívat vlastnosti architektury orientované na služby (SOA), do nichž společnost investovala. Vývojáři ve firmě mohou vyvíjet software, jenž staví na veřejně dostupných webových službách, přičemž pro ně internet bude jakýmsi planetárním operačním systémem.

Jak může Web 2.0 prospět mému byznysu?

Náhodnému pozorovateli může Web 2.0 připadat jako čistě konzumní trend. Je ovšem o něco obtížnější identifikovat „očividné“ výhody fenoménu pro podnikovou sféru.

Vytváříte-li další stránku pro sdílení digitálních fotografií, jsou přínosy Webu 2.0 vcelku jasné. Koncept se uplatní, i když chcete na internetu zprovoznit nějaký web pro své zákazníky.

Řekněme, že půjde o internetovou stránku, na níž si lidé mohou rezervovat pobyty v hotelech – funkce Webu 2.0 jako dynamické změny vyhledávacích kritérií a vkládání uživatelsky generovaného obsahu (například recenze hotelů) jsou jen dvěma z mnoha příkladů prakticky velmi dobře využitelných vlastností. Web 2.0 však nachází uplatnění také ve sféře B2B (business-to-business) IT.

Pro podniky je Web 2.0 často propletený se SOA a dalšími technologiemi webových služeb. Klíčem je zde provázání flexibility technologií Web 2.0 se „service-oriented“ principy, například opětovného použití kódu.

Web 2.0 vytváří bohatá média integrací datových zdrojů a internetových (čímž pádem také intranetových) služeb. To znamená, že Web 2.0 může fungovat jako flexibilní a jednoduché uživatelské rozhraní postavené na síťových službách a základech SOA (architektury orientované na služby).

Výsledkem pro společnosti je pružnější tvorba a správa veškerých obchodních procesů. Uživatelé mohou kupříkladu vytvářet podnikové mashupy (ty mohou podporovat například vnitropodnikové integrační snahy) pouhým sběrem, sestavováním a sdílením již existujících a dostupných firemních dat.

Výhod pro společnosti je mnoho. Konečně vše, co činí Web 2.0 lákavým pro klasické uživatele – jako je schopnost poskytovat personalizované, do kontextu zasazené informace nebo možnost využívat komunitní a sociální vazby pro zlepšení komunikace – je neméně důležité i v rámci podniku.

Kde je hranice mezi chvástáním a reálným příslibem?

Prvním problémem je samotný pojem. Mnozí lidé totiž považují název „Web 2.0“ za poněkud troufalý. Leckteří oponenti daného označení argumentují tím, že zatím zdaleka největší předěl ve vývoji internetu nastal, když se oddělil samotný obsah od jeho prezentace – ano, řeč je samozřejmě o kaskádových stylech (CSS). Jiní zase tvrdí, že pravý význam Web 2.0 odhalí až budoucnost a z dnešní perspektivy nám ještě nepřísluší označovat jej za revoluci.

Přes to všechno Web 2.0 něco znamená, i když je obtížné to jasně kvantifikovat, a to dokonce i pro muže, který s tímto pojmem přišel. Webem 2.0 se dnes ohání mnoho lidí, velká část z nich jej však pořádně nechápe. Že někdo dělá v JavaSriptu a s XML (tedy Ajaxem) ještě automaticky neznamená, že pracuje s Webem 2.0. Web 2.0 spočívá v propojování internetu jakožto platformy a ve využívání uživatelů (čím více tím lépe) k obsahovému zlepšování vaší aplikace.





Komentáře