Ani káva nebyla ušetřena prohibice

Náruživé pití kávy a čaje dnes pokládáme ve srovnání s jinými závislostmi za věc prakticky neškodnou. Od doby zámořských objevů přinesly tyto nápoje Evropě mnohý prospěch – káva i čaj byly převařené a relativně tedy zdravotně nezávadné.

Ani káva nebyla ušetřena prohibice


Náruživé pití kávy a čaje dnes pokládáme ve srovnání s jinými závislostmi za věc prakticky neškodnou. Od doby zámořských objevů přinesly tyto nápoje Evropě mnohý prospěch – káva i čaj byly převařené a relativně tedy zdravotně nezávadné.

Až do té doby každý, kdo si to mohl dovolit, konzumoval z hygienických důvodů především pivo a víno (destiláty pomíjíme). Káva a čaj tak v Evropě snížila míru alkoholismu.

Paradoxní je, že i tyto nápoje podléhaly na počátku prohibičním tendencím. Oproti pivu a vínu byla káva v 17. století obviňována z toho, že šíří „ženskou malátnost a sentimentalitu“ (v protikladu s tím, že dnes se užívá především jako droga stimulační).
V 18. století byly zákazy pití kávy v řadě evropských měst a zemí běžné. Protože šlo ještě o období doznívajícího feudalismu, objevila se také tendence pokládat kávu za jakési stavovské privilegium – občas bývala konzumace zakazována jenom poddaným.
Na kávu byly v některých evropských zemích taktéž uvaleny speciální cla/spotřební daně (to ovšem není přímo prohibiční tendence, ale spíše snaha pomoci rozpočtu k příjmům). Za pruského krále Fridricha II. bylo dokonce třeba k pití kávy (v soukromí) získat speciální glejt a ten samozřejmě nebyl zadarmo. Posléze se král pokusil regulovat alespoň pražení kávy, které šlo identifikovat po čichu. Pruští vojenští vysloužilci tehdy dokonce chodili městy a vesnicemi v roli čenichajících špehů.
Je logické, že za těchto podmínek začala být káva pašována a šířena mimo legální distribuční kanály. Boj proti kávě byl neúčinný a jako takový posléze opuštěn.
Káva se do Evropy dostala přes muslimský svět. I v osmanské říši bylo veřejné pití kávy krátce zakázáno – v 16. století za Murada III. V tomto případě však nešlo o kávu jako takovou, ale o fakt, že v kavárnách se mohli scházet sultánovi političtí odpůrci. I evropské kavárny mívaly (spíše než třeba hospody) později pověst míst, kde své pikle kuli například revolucionáři, byl distribuován protivládní tisk atd. Tak měly kavárny ve Vídni například problémy za Metternicha.
Z hlediska raně novověké církve bylo zajímavou otázkou i to, zda lze kávu (ještě předtím se totéž řešilo u kakaa/čokolády) pokládat za nápoj postní. Oba nápoje byly podezírány z afrodiziakálních účinků a jako takové by byly s cíli postu neslučitelné, na církevní index se však nakonec nedostaly.

Zdroj: Josef Imbach: Tajemství klášterní kuchyně, Portál, Praha 2005





Komentáře