NASA: Cesta do vesmíru otevřená

„Ten, kdo bude ovládat kosmický prostor, bude zanedlouho kontrolovat celou zeměkouli,“ prohlásil generál White, náčelník štábu letectva USA. Měl pravdu a americký Kongres se otázkou průzkumu vesmíru začal vážně zabývat. O rok později, v roce 1958, odstartovala i první americká průzkumná raketa s družicí Explorer 1. Téhož roku prezident Dwight D. Eisenhower založil také vlastní organizaci NASA a současně zvýšil státní dotace na astronautiku.

NASA: Cesta do vesmíru otevřená


První mezník v dobývání vesmíru se odehrál v režii bývalého Sovětského svazu. Na začátku října 1957 se na oběžnou dráhu Země dostala pomocí dvoustupňové rakety R-7 první umělá družice Země – Sputnik 1. Byla to primitivní potvůrka, která neuměla nic jiného, než dát o sobě vědět - ale i to v té době představovalo téměř zázrak. Ještě téhož roku dokázala slavná Lajka, že živý organismus je s to snášet bez úhony let vesmírem.

Kompletní podobu tohoto textu najdete v Business Worldu 12/2004. Toto číslo právě přichází na stánky.

Spojené státy byly zaskočeny. „Ten, kdo bude ovládat kosmický prostor, bude zanedlouho kontrolovat celou zeměkouli,“ prohlásil generál White, náčelník štábu letectva USA. Měl pravdu a americký Kongres se otázkou průzkumu vesmíru začal vážně zabývat. O rok později, v roce 1958, odstartovala i první americká průzkumná raketa s družicí Explorer 1. Téhož roku prezident Dwight D. Eisenhower založil také vlastní organizaci NASA a současně zvýšil státní dotace na astronautiku.
Základem NASA byly na počátku její existence celkem 4 laboratoře zaměstnávající na 8 tisíc lidí. Jejich klíčovým úkolem bylo začít v rámci projektu Mercury pracovat na úkolu pilotovaných kosmických letů s lidskou posádkou.
Byl to však opět Sovětský svaz, komu se v roce 1959 podařilo dopravit k Měsíci první sondu a získat snímky z jeho odvrácené strany. Také třetí mezník výzkumu vesmíru proběhl plně v ruské režii: Jurij Gagarin 12. dubna 1961 se stal prvním člověkem, který vzlétl do vesmíru, když obletěl v první kosmické lodi Vostok 1 na oběžné dráze Zemi. Oslavy této velké události nebraly v komunistických zemích konce, a přestože Měsíc zůstával na noční obloze stále ledově klidný, nikdo už nepochyboval, že za pár let se po něm budou procházet lidé. Budou ti lidé mluvit rusky, nebo anglicky? To byla otázka, která samozřejmě provokovala obě strany.

Závod o Měsíc

Američané nemohli déle váhat. Začátkem 60. let minulého století vrcholila studená válka. Jestliže Rusové byly stále o dva tři kroky napřed, Američané začínali získávat body v planetárním výzkumu: sonda Mariner 2 odvysílala pozoruhodné údaje při průletu okolo Venuše a Mariner 4 poslal snímky Marsu z výšky 13 tisíc kilometrů. (Daleko ambiciózní byly pozdější programy Viking zkoumající Mars, stejně jako Pioneer a Voyager přinášející cenné informace o dalších planetách Sluneční soustavy.)
V roce 1960 se do Bílého domu dostal John F. Kennedy a jeho vláda začala racionalizovat a usměrňovat kosmický program pilotovaných letů. Pod tlakem Gagarinova úspěchu vyhlásil mladý ambiciózní prezident program Apollo, podle něhož se přistání Američanů na Měsíci a jejich bezpečný návrat zpátky stalo národním cílem USA, který se měl uskutečnit do konce desetiletí. Geniální Wernher von Braun, konstruktér amerického raketového programu, samozřejmě nový vítr do plachet přivítal, ale současně prohlásil, že „Amerika musí ďábelsky pracovat, aby porazila Rusy v závodu o vylodění na Měsíci.“
A tak vedle sovětského programu Vostok, jehož součástí byly společné lety dvou lodí a start první ženy na oběžnou dráhu, začal nabírat na obrátkách již zmíněný americký program pilotovaných letů Mercury. Prvním Američanem, který odstavoval do kosmu, byl astronaut Alan B. Shepard (Mercury 3, květen 1961), zatímco John H. Glenn o rok později oblétl na oběžné dráze třikrát Zemi (Mercury 6, únor 1962). Krátce potom začala série letů s dvoumístnými loděmi Gemini; jejich úkolem bylo získat zkušenosti s ručním manévrováním v kosmu a nacvičit další praktické dovednosti při manipulaci na oběžné dráze. (Za zmínku stojí, že letu Gemini 8, který měl technické problémy, se zúčastnila i budoucí hvězda americké astronautiky Neil Armstrong.)
Nicméně v té době se zdálo být téměř jisté, že Rusové stanou na Měsíci první. Nasvědčoval tomu třímístný Voschod 1 a zejména první výstup z kabiny Voschodu 2, který předvedl kosmonaut Alexej Leonov roku 1964. O dva roky později přistála na měsíčním povrchu sonda Luna 9 a fotografovala jeho povrch. Předpokládalo se, že sovětští kosmonauti vyvěsí na Měsíci rudou vlajku na podzim 1967, při příležitosti 50. výročí Říjnové revoluce. Hledat důvody, proč se tak nestalo, není snadné, ale faktem je, že v druhé polovině 60. let začal Sovětům docházet dech. Lví podíl na tom měly jak absurdní praktiky totalitního systému, tak i nevraživost mezi dvěma hlavními konstruktéry Sergejem Koroljovem a Vladimirem Čelomejem. Na začátku roku 1966 Koroljov zemřel a na Bajkonuru začaly nemalé problémy, o nichž se však svět mohl jen dohadovat.
Z toho samozřejmě těžila Amerika, respektive NASA. Automatické sondy Surveyor a Lunar Orbiter získaly cenná data, uskutečnily první komplexní průzkum Měsíce, z jehož závěrů vyplývalo, že člověk může na jeho půdu vstoupit bez zvláštního nebezpečí.

Projekt Apollo

Projekt Apollo, zaměřený na program letu lidí na Měsíc, začal ovšem tragickou nehodou, která způsobila šok a na řadu měsíců program zastavila. Koncem ledna 1967 totiž ještě před vlastním startem kosmické lodi došlo v kabině Apolla 1 k požáru, při němž uhořeli tři astronauti. Vesmír si začal vybírat svou daň. Ukázalo se, že cesta na Měsíc nebude tak snadná, jak se při počátečních úspěších zdálo. Oba projekty, americký i sovětský, se opozdily. Přesto se po řadě startů a výzkumů posádka Apolla 8 na sklonku roku 1968 poprvé vymanila z oběžné dráhy Země a desetkrát oblétla Měsíc. V jejích stopách pak šly mise Apollo 9 a Apollo 10, které nacvičovaly základní dovednosti pro návštěvu Měsíce. Cesta byla připravena.

Velký skok pro lidstvo

Ve středu 16. července 1969 se na mysu Canaveral na Floridě shromáždilo skoro milión lidí (za tehdejší Československo byli na místě i publicisté Karel Pacner a Jiří Dienstbier), aby na vlastní oči spatřili událost století - start prvních lidí k Měsíci.
To, co bylo odnepaměti jen snem, dostávalo obrysy skutečnosti. Saturn 5, která vynesla Apollo 11 na oběžnou dráhu, byla v té době největší raketou na světě. Vlastní modul byl umístěn na samém vrcholu rakety a skládal se ze tří celků: z velitelské sekce, v níž měli astronauti strávit většinu letu, a služební a měsíční sekce, tzv. lunárního modulu, který měl za úkol dopravit dvojici vyvolených astronautů z oběžné dráhy kolem Měsíce na jeho povrch a poté zase zpět. Když Saturn 5 odstartoval, milionový dav vydechl úžasem. Výprava prvních pozemšťanů na jiné nebeské těleso – největší vědeckotechnická odysea 20. století - začala.
Dnes již každý ví, že těmito třemi pozemšťany byli Neil Armstrong, Edwin „Buzz“ Aldrin a Michael Collins. Ve stručnosti vypadala jejich mise takto: po startu se dostalo Apollo 11 nejprve na „parkovací“ dráhu okolo Země, odkud se přemístilo na oběžnou dráhu Měsíce. Začalo po ní kroužit, a když se zjistilo, že je ve správné výšce, oddělil se od velitelské sekce lunární modul s Armstrongem a Aldrinem.
Mezitím měl Collins nezáviděníhodný úkol, ale nesl ho statečně: musel totiž zůstat v mateřské lodi, ve velitelské sekci nazvané Columbia, která nadále kroužila samostatně okolo Měsíce. Přistávací modul LEM (v případě Apolla 11 označovaný také Eagel, Orel) zabrzdil a přešel na sestupnou dráhu, odkud sestoupil na povrch. Modul dosedl měkce, i když ne zcela bez problémů, v Moři klidu (Mare Tranquillitatis) na planině poseté úlomky kamenů.
21. července 1969 v 3.56 hodin středoevropského času se nohy prvního člověka dotkly povrchu Měsíce. „Je to malý krok pro člověka,“ zněla památná slova Neila Armstronga, „a velký slok pro lidstvo.“ Po chvíli vystoupil i Buzz Aldrin. Jejich měsíční procházku, trvající více než dvě hodiny, sledovala u televizorů téměř půl miliarda lidí. Astronauti vztyčili americkou vlajku, instalovali měřicí přístroje a televizní kameru a posbírali 21 kg měsíčních hornin pro chemický rozbor v pozemských laboratořích. Cesta zpátky proběhla bez nesnází a o tři dny později přistála kosmická loď ve vodách Pacifiku.
Po úspěchu „jedenáctky“ následovaly další mise Apollo 12–-17. Druhé přistání lidí na Měsíci se uskutečnilo ještě téhož roku v listopadu, na povrch Měsíce vystoupilo celkem 10 astronautů. Program Apollo byl pak prezidentem Richardem Nixonem v roce 1972 zastaven, což bylo, jak se dnes ukazuje, zřejmě fatální chybou.


Naše roční putování po světových výzkumných centrech zakončíme v Business Worldu 12/2004 zastávkou v mimořádné instituci, kde se již bezmála půlstoletí rodí budoucnost lidstva. Americký Národní úřad pro letectví a astronautiku (National Aeronautics and Space Administration, NASA, http://www.nasa.gov) není jediným vědeckým centrem, ale sdružuje a koordinuje činnost řady pracovišť, vyvíjejících a obsluhujících nákladná, supermoderní zařízení - od raketoplánů a vesmírných družic po Hubbleův kosmický teleskop.

V BW 12/2004, který právě přichází na stánky, najdete kompletní podobu tohoto článku. Seriál jako celek nebude publikován on-line.





Komentáře