Nejznámější aplikace Web 2.0

Aplikace řazené do kategorie Web 2.0 bývají charakterizovány nejen technologií, která stojí v jejich pozadí, ale hlavně faktem, že jejich obsah vytvářejí především samotní uživatelé, nikoliv provozovatel serveru.

Nejznámější aplikace Web 2.0


Aplikace řazené do kategorie Web 2.0 bývají charakterizovány nejen technologií, která stojí v jejich pozadí, ale hlavně faktem, že jejich obsah vytvářejí především samotní uživatelé, nikoliv provozovatel serveru. I onen „uživateli vytvářený obsah“ je však nutné brát s rezervou, drtivá většina návštěvníků stránek sama samozřejmě nevytváří nic.

Z hlediska principů fungování by do skupiny Web 2.0 patřila jakákoliv on-line seznamka, služba umožňující umístění osobních webových stránek zdarma, diskusní fórum, aukce nebo burza práce – tedy vesměs aplikace existující dávno předtím, než se termín Web 2.0 vůbec objevil. Z určitých důvodů se však do kategorie Web 2.0 řadí především následující aplikace:

Wikipedia – jistě neznámější a nejpoužívanější projekt; mimochodem ovšem existuje minimálně od roku 2001. Protože samotné označení Web 2.0 bylo podle všeho poprvé použito až v roce 2004, obsah celého „fenoménu Web 2.0“ tak získává poněkud pochybné kontury.

Del.icio.Us – služba pro sdílení záložek.

MySpace.com – sdílení osobních profilů.

Last.fm – sdílení a poslech hudby.

Fickr.com – sdílení fotografií.

Picasa – sdílení fotografií.

YouTube.com – sdílení videa.

LinkedIn – sdílení pracovních kontaktů.

Někdy bývají do kategorie Web 2.0 řazeny aplikace vcelku tradiční: například Gmail nebo webové kancelářské balíky od Googlu i dalších dodavatelů, případně i samotný Google. Příčiny takového označení bývají různé: u Gmailu jde třeba o způsob „nepřetržité“ komunikace klienta se serverem a použití JavaScriptu, u webových kancelářských balíků zase podpora práce více uživatelů či samotný fakt, že aplikace se z desktopu přestěhovala na web. Pokusy o kancelářské aplikace fungující ve webovém prohlížeči (například pomocí Javy) ovšem také výrazně předcházely zrodu fenoménu Web 2.0.

Zajímavou a poměrně novou aplikací je prohlížeč Flock, což je vlastně webový browser nabízející komfortnější spolupráci s řadou Web 2.0 aplikací (snazší nahrávání fotografií, podpora záložkovacích služeb kromě klasických bookmarků, komunikace s blogovacími systémy). Jedná se tedy v podstatě o zastřešující aplikaci. Něco podobného je ve formě rozšiřujících modulů k dispozici i pro další webové prohlížeče.

WEB 2.0 A BEZPEČNOSTNÍ RIZIKA

Fakt, že obsah Webu 2.0 je z velké části vytvářen samotnými uživateli, s sebou nese i zvýšená bezpečnostní rizika – alespoň podle tvrzení bezpečnostních firem. Vcelku logicky se uvádí, že interaktivní způsob práce je pro uživatele mnohem nebezpečnější než prosté konzumování obsahu, který vytvořil někdo jiný. Uživatelé zde o sobě často zveřejňují informace, které je mohou ohrozit – už jen tím, kdyby se k nim dostal finanční úřad. Hlavním nebezpečím ale je fakt, že často detailní informace umožňují efektivnější krádeže identity, phishing šitý na míru konkrétním uživatelům nebo i něco tak prostého, jako je snaha o prolamování hesel (řada uživatelů používá hesla například ve tvaru svých oblíbených filmových hvězd, jmen domácích mazlíčků apod.). K tomu všemu opět není potřeba samotný Web 2.0, stačí obyčejná osobní webová stránka, nicméně s nástupem Web 2.0 roste počet lidí, kterých se tento problém týká, stejně jako jeho zajímavost pro kybernetické zločince. Narušitelé mohou také snadno vytvářet vlastní obsah a posilovat jím věrohodnost svých podvodů – není problém založit spolu s phishingem určitý blog nebo stránku ve Wikipedii a odkázat se na ně.

V tuto chvíli se popsaná bezpečnostní rizika týkají téměř výhradně koncových uživatelů, nicméně pokud by principy Web 2.0 byly ve větší míře zahrnuty do podnikových aplikací, nevyhnou se tato nebezpečí ani firemnímu sektoru.

WEB 2.0 A BYZNYS

Obchodní využití, které nabízejí aplikace Web 2.0, je prozatím stále v plenkách. Není zdaleka jasné, zda se služby s vysokou popularitou, obrovským množstvím pasivních uživatelů a nezanedbatelným množstvím těch aktivních podaří převést na nějaký životaschopný obchodní model. Tato nevyzrálost je zčásti dána i faktem, že Web 2.0 nebyl primárně prezentován jako obchodní platforma, ale spíše jako komunitní služba, respektive sociální síť, dokonce i v jistém protikladu k primárně ziskovým aktivitám (například nejznámější služba vůbec, Wikipedia, žije primárně z dobrovolných příspěvků). Teprve nyní se začíná ukazovat, že původní myšlenka „stačí získat co nejvíce uživatelů, vhodný obchodní model vymyslí někdo jiný“ byla poněkud naivní.

Jak vypadá byznys z hlediska provozovatelů? Podobně jako klasický webový server může i provozovatel aplikací Web 2.0 žít z reklamy. Reklama se může klasicky zobrazovat přímo na stránkách, ale k dispozici jsou i její nové formy: lze ji vkládat i přímo do sdíleného obsahu, například videa. Rozsáhlá personalizace Webu 2.0 umožňuje používání reklamy kontextové.

Poměrně nadějné možnosti reklamního využití nabízejí mapové aplikace. Placené služby související s mapami najdou využití pro reklamu místního podniku, ale třeba i řetězců (čerpacích stanic, bankomatů) nebo provozovatelů dopravní infrastruktury. Nadstandardu mohou využít cestovní kanceláře stejně jako prodejci nemovitostí.

Například mapové aplikace od Googlu jsou pestrou paletou služeb dostupných zdarma a služeb placených. Google Earth, služba lokalizovaná i do češtiny, nabízí podle provozovatele (placené) možnosti komerčního využití určené pro developerské společnosti, realitní kanceláře, pojišťovny, média (od získání geografického kontextu u světových událostí až po investigativní průzkum a ověření faktů), vládní instituce a nevládní organizace (od sledování životního prostředí až po správu zdrojů), bezpečnostní složky, sledování pohybu zboží, navigační aplikace. Nemusí zde jít jen o oslovení dalších uživatelů, ale o začlenění obsahu a funkčnosti programu do vlastních obchodních aplikací – vlastní Web 2.0 pak funguje de facto jako výkladní skříň nabízející možnosti technologie, která se pak prodává (bez ohledu na to, zda se tomu říká prodej softwaru nebo služby). Nicméně se sluší dodat, že prakticky všechny tyto možnosti se v rámci mapových služeb opět prodávaly již dříve, než se termín Web 2.0 začal vůbec používat.

Speciálním reklamním využitím Webu 2.0 by mohla být tzv. sociální reklama. Sdělení (například o koupi určitého výrobku a spokojenosti s ním) by mezi sebou finálně komunikovali nikoliv zadavatelé reklamní kampaně, ale přímo jednotliví uživatelé. Konkrétní podoby této reklamy a její obchodní potenciál jsou však v tuto chvíli ve hvězdách. Individualizovaná/fragmentovaná podoba Webu 2.0 ale zřejmě umožňuje prodávat a inzerovat předměty šité na míru jednotlivcům nebo velmi malým skupinám. Tento trh před nástupem internetu téměř neexistoval a nejsou pro něj vhodné ani masově používané, nicméně neindividualizované internetové služby (největší deníky, vyhledávače, televizní stanice, e-shopy). Aplikace Web 2.0 by se pak dala chápat jako zastřešení spousty malých specializovaných serverů předcházející éry internetu.

Bez ohledu na určitou skepsi je ale faktem, že na poli aplikací Web 2.0 už došlo k miliardovým akvizicím – investoři tedy zřetelně skeptičtí nebyli. Největší transakce se odehrála v říjnu 2006, kdy Google koupil za 1,65 miliardy dolarů server pro sdílení videa YouTube; na podzim roku 2007 koupil Microsoft nepatrný podíl ve Facebooku za 240 milionů dolarů, z čehož by hodnota celého Facebooku vyšla na 15 miliard dolarů. Odehrály se i další přesuny: Yahoo už v roce 2005 koupilo službu pro sdílení fotografií Flickr (odhadovaná cena 30–35 milionů dolarů) a záložkovací službu del.icio.us (částka ani tady nebyla zveřejněna, ale pohybovala se podle odhadů mezi 15 a 30 miliony dolarů). Poslední větší akvizice se uskutečnila v květnu 2007, kdy byl Last.fm koupen CBS za 280 milionů dolarů.

Ohromující částky ale nemusí mnoho znamenat. Mnozí analytici i publicisté prorokují, že Web 2.0 splaskne podobně jako bublina dot.com firem na přelomu tisíciletí. Podobnosti nelze nevidět. Zatímco tehdy se horentní částky vyplácely za prodej služby na zasílání elektronických pohlednic (de facto databáze obrázků), nyní k zájmu investorů podle všeho stačí, aby sbírka záložek byla označena za sociální službu typu Web 2.0.

Všechny tyto otázky se ale týkají primárně provozovatelů serverů Web 2.0. Příslušné technologie a principy mohou z hlediska podnikání libovolné firmy samozřejmě najít využití v intranetech či extranetech. Není také důvod neumisťovat třeba na YouTube i firemní videa, přičemž stoupající množství firem to také činí. Sociální podoba sítí zde nabízí například možnosti virového marketingu, o který se (zdarma) postarají samotní uživatelé.





Komentáře