Moc daná znalostmi: Řízení, vývoj a poslední trendy - 2

Typicky turbulentní ekonomické prostředí současnosti nutí organizace k neustálému zlepšování chodu. Kvalitní a vhodně řízené znalosti v organizaci jsou dnes nezbytné pro její efektivní fungování, stávají se významnou konkurenční výhodou a jsou častokrát i účinným nástrojem konkurenčního boje.

Moc daná znalostmi: Řízení, vývoj a poslední trendy


Teorie řízení znalostí

Základy teorie řízení znalostí jsou elementární pojmy znalost, data a informace. Tyto pojmy lze v běžném hovoru lehce zaměnit nebo nerozpoznat. Často se jich používá i k pojmenování totožné věci.

Data lze definovat jako série diskrétních pozorování, měření a objektivních faktů o určitých dějích nebo událostech; často jsou popisována jako „surová čísla“, která sama o sobě nevypovídají o ničem. Data bývají ukládána v technologickém systému organizace. Data lze ohodnocovat podle kvantitativních (nákladů, rychlosti a kapacity) a kvalitativních ukazatelů (sledujeme, zda máme k datům přístup, když je potřebujeme, zda data splňují nároky, které na ně máme, a zda rozumíme informaci, která je v nich zakódována). Data mají objektivní charakter a existují nezávisle na lidském vědomí.

Informace jsou klíčová sdělení obdržená ve formě dokumentu nebo ve slyšitelné či viditelné podobě. Jedná se o data, která již byla zpracována tak, že jim lze snadno porozumět. Drucker informace popsal jako „data, která jsou relevantní a mají účel“. Informace jsou rozšiřovány pomocí měkkých – lidských a tvrdých – technologických sítí. Informace má hodnotu, která závisí na ceně, kterou jsme za její získání ochotni zaplatit, a na osobním vztahu, který k ní máme.

Znalosti lze v širším pojetí definovat jako soubor vytvořených zkušeností, hodnot, víry, souvisejících informací a odborných pohledů, poskytující rámec pro hodnocení a začleňování nových zkušeností a informací, objevujících se a aplikovaných v myslích lidí. Znalost také bývá součástí rutin, procesů a norem organizace. Znalost může být příliš křehká a nepodchytitelná na to, aby mohla být skladována, přenášena a vyjadřována pomocí technologie. Jakýkoliv takový pokus pak končí poškozením znalosti, a tím také snížením či zničením její hodnoty. Z tohoto důvodu není řízení znalostí založeno na IT jako řízení dat a informací, ale na uvědomělé práci s nositeli a vlastníky znalosti – lidmi.

Jedna z definicí znalosti říká, že znalost „je schopnost člověka nebo jakéhokoli jiného inteligentního systému uchovávat, komunikovat a zpracovávat informace do systematicky a hierarchicky uspořádaných znalostních struktur. Znalost je charakterizována prostřednictvím abstrakce a generalizace dat a informací.“

Každá znalost se skládá ze dvou částí, respektive existují dvě formy znalosti. První formou je znalost skrytá, tacitní (tacit knowledge), která zahrnuje zkušenosti, know-how, dovednosti a intuici a je často úzce spojena s jednotlivci, kteří o její existenci nemusejí mít ani tušení. Druhou formou je znalost vyjádřitelná, explicitní (explicit knowledge), kterou lze vyjádřit pomocí slov, obrázků či ji lze jinak snadno artikulovat a komunikovat. Lze se setkat také s názorem, že explicitní znalost je vlastně informace. Rozšířeným názorovým rozporem je existence možnosti převedení skryté znalosti do explicitní formy, její tzv. formalizace, bez jejího znehodnocení.

Obě formy znalostí jsou pro organizaci nezbytné, a aby přinesly užitek, musejí být zachytávány a sdíleny. V západním světě, v počátcích řízení znalostí, byl kladen důraz na využívání technologií pro shromažďování, distribuci a opětovné využívání zakódovaných informací a znalostí. Naopak v Asii je kladen větší důraz na sdílení skrytých znalostí. Odrážejí kulturu, která se snaží o vytváření nových znalostí spíše prostřednictvím postupných než. Tvorba znalostí je chápána jako sociální proces a sdílení skrytých znalostí je dominantním tématem.

Oba druhy znalostí mají dynamickou a kontinuální souvislost. Dochází mezi nimi ke vzájemné konverzi. Proces konverze popsali Nonaka a Takeuči a nazvali ho SECI. Název vychází z jednotlivých fází konverze: socializace – externalizace – kombinace – internalizace. V praxi v organizaci probíhají všechny čtyři fáze současně.

Řízení znalostí je záměrně vytvořený sociální a technologický systém sdílení a šíření znalostí v organizaci. Je to vědomá strategie tvořící pro skryté i explicitní znalosti souvislosti, infrastrukturu a učební cykly tak, aby lidé mohli nalézat a využívat kolektivní znalosti podniku či organizace. Formálně lze řízení znalostí definovat jako systémový a organizovaný přístup k nalézání, pochopení a využití znalostí v organizaci, s cílem vytvářet hodnotu, zlepšovat výkon organizace a dosahovat jejich cílů. Tím dochází k naplnění výše uvedených definic.

Řízení znalostí je multioborovou disciplínou zahrnující a kombinující oblasti obecného řízení organizace, řízení procesů, lidských zdrojů, softwarového inženýrství, ekonomie, psychologie a další.

Základními dvěma strategiemi současně uplatňovanými v programech řízení znalostí jsou vzájemné spojování lidí uvnitř i vně organizace (strategie personalizace – budování sítí, vytváření zájmových komunit a praktických uskupení) a zajištění přístupu lidí ke znalostem (strategie personalizace nebo kodifikační strategie – větší důraz na technologie).

Zajištění přístupu lidí ke klíčovým informacím se vyvinulo v osmdesátých letech z TQM a zahrnuje řízení dokumentů a záznamů, tj. vyzdvihuje význam existence efektivní strategie řízení informací.

Teorie řízení znalostí se dále zabývá sdílením a předáváním znalostí v organizaci. Pro explicitní znalosti se využívá budování knihoven znalostí a informačních systémů, pro skryté znalosti jsou nejpoužívanějšími vyprávění příběhů, učňovství a komunity.

U žádné organizace s jakkoliv velkým množstvím profesionálních pracovníků, z důvodu odlišnosti každého individua, není možné, aby všichni měli ekvivalentní znalosti a vědomosti. Přesto požadovaným ideálem je, aby každý z pracovníků byl „univerzálním vojákem“, aby měl znalosti a vědomosti co možná nejkomplexnější. Z tohoto důvodu je třeba jednotlivé nabyté znalosti šířit v organizaci tak, aby znalost nebyla znalostí individua, ale znalostí organizace. Výměna znalostí v organizaci naplňuje tržní principy nabídky a poptávky, a proto se také nazývá trhem znalostí. Rolemi vystupujícími na trhu znalostí jsou pracovník nabízející, pracovník poptávající a zprostředkovatel. V praxi se stává, že prodávající není ochotný se o svou znalost dělit. Důvodem mohou být obavy z rozšíření těžko nabyté znalosti a následné ztráty výlučného postavení v organizaci, případně i ztráty zaměstnání, tedy obavy ze ztráty jeho potřebnosti pro organizaci. Tyto důvody lze omezovat různými motivačními programy. Nejčastějšími důvody poskytování znalostí pracovníky jsou reciprocita, reputace a altruismus.

Kvalitu sdílení a předávání znalostí v organizaci ukazují signály trhu znalostí. Tyto informují, kde se v organizaci vyskytují určité znalosti, kdo je jejich nositelem a jak se k nim nejrychleji dostat. Dostupnost znalosti lze hodnotit na základě nákladů či energie vynaložené na získání příslušné znalosti. Signály lze rozdělit na formální (pozice pracovníka, vzdělání) a neformální („drby“ vzešlé z každodenní konverzace mezi pracovníky pomocí tzv. neformální znalostní sítě).

Trh znalostí v případě problémů trpí určitými patologiemi. Patří mezi ně například vytváření monopolů, umělý nedostatek znalostí nebo obchodní bariéry na trhu znalostí. Mezi důvody nefunkčnosti trhu znalostí patří nekompletní informace o existenci znalostí v organizaci, asymetrie rozšíření znalostí a z ní vyplývající lokalizace znalostí.




---------------------------------
Znalostní organizace vědí jak:

  • Vylepšit své podnikové procesy a výsledky díky řízení znalostí.
  • Sdílet znalost napříč hranicemi (funkčními, divizními, regionálními i kulturními) tak, aby zlepšily výkonnost organizace.
  • Zvýšit efektivitu a efektivnost organizace díky nabývání znalostí před, v průběhu i po činnostech prováděných organizací.
  • Vylepšit své produkty a procesy učením od kolegů, zákazníků a dalších.
  • Přijmout výzvy znalostní společnosti ve 21. století díky vykonávání sdílených společných činností zaměřených na inovaci a tvorbu znalosti i ve spolupráci s vlastními konkurenty.







Komentáře