Šachy jsou zvláštní svět

Jak počítače změnily šachový svět? Způsobí konec zájmu o královskou hru mezi lidmi? Proč s ekonomickou úrovní země klesá šachová síla jejích hráčů, ale šachy jsou naopak zajímavé pro řadu vrcholových manažerů?

Šachy jsou zvláštní svět


Mgr. Pavel Matocha vystudoval sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 1992 pracuje jako novinář, od roku 1998 v týdeníku Euro. Založil občanské sdružení Pražská šachová společnost, které pořádá velmistrovské šachové zápasy a turnaje, vydává Šachový týdeník a zve do České republiky šachové legendy. Letos uspořádal uzavřený velmistrovský turnaj Czech Coal Carlsbad Chess Tournament 2007, nejsilnější turnaj v klasickém šachu, jaký se kdy v České republice či v bývalém Československu hrál.

Jak počítače změnily šachový svět? Způsobí konec zájmu o královskou hru mezi lidmi? Proč s ekonomickou úrovní země klesá šachová síla jejích hráčů, ale šachy jsou naopak zajímavé pro řadu vrcholových manažerů? Kde se vzal mediální obraz šachisty jako vyšinutého podivína? Na naše otázky odpovídá Pavel Matocha, předseda občanského sdružení Pražská šachová společnost.

Jak vypadá šachový svět po nástupu počítačů?
Méně romanticky, chce se mi říct; jenže ona mnohá minulost asi vypadá romantičtěji, než jaká ve skutečnosti byla. Počítače změnily šachovou hru v mnoha ohledech. Nejprve nás donutily zrušit přerušovaní partií: dříve mohl hráč v turnajích hraných na vyšší úrovni po čtyřicátém tahu takzvaně pečetit nějaký tah a přerušit partii, která se pak dohrávala druhý den. Přes noc oba hráči či jejich týmy pozici analyzovali a hledali optimální cestu. Jakmile ale začaly být počítačové programy dostatečně silné, bylo nutné od přerušování partií ustoupit. Silikonová Rybka (aktuálně nejlepší šachový software na světě) by totiž přes noc pozici dokázala analyzovat tak přesně, že i nejlepší lidští velmistři by pak již jen demonstrovali, že si jednotlivé varianty správně zapamatovali.
To byl ale pouze první krok. Výpočetní kapacita strojů a kvalita softwaru nadále rostla, takže počítače dokázaly triumfovat i v partii jako takové. Když v roce 1997 zvítězil počítač DeepBlue nad Kasparovem, vyvolalo to ještě senzaci, posléze se takový výsledek stal běžným a nyní již souboje člověk versus stroj pomalu přestávají být zajímavé. Stejně jako atleti nezkoušejí předběhnout automobil, i šachisté brzy přestanou zkoušet porazit počítač.

Kvalita šachových počítačů s sebou nese i další problém – jak zabránit tomu, aby šachista při partii nezískával nápovědu od počítače? Občas narazíme na zprávy o šachistech s dlouhými vlasy či neustále nasazenou čepicí, kteří v nějakém turnaji excelovali, ač předtím nijak špičkově nehráli. Pak se ukáže, že se jejich tahy podezřele shodují s tím, co by v dané pozici hrál určitý šachový program, vznikne podezření na nápovědu pomocí skrytých sluchátek atd. Jak takové situace řešit?
Časem možná budeme svědky toho, že důležité šachové zápasy se budou hrát v naprosto elektronicky izolovaných místnostech, kde budou hráči navíc odděleni od diváků jednostrannými zrcadly, aby se zabránilo jejich očnímu kontaktu s případným spojencem, který by jim mohl napovídat. Počítačem totiž nemusí být vybaven přímo hráč.
Nicméně je třeba říct, že na vrcholné úrovni zatím žádná počítačová nápověda prokázána nebyla, vždy šlo jen o obvinění, které vznesl poražený, aniž předložil relevantní důkazy. Pokud se tyto nesportovní věci stávají, jsou jejich aktéry vesměs zoufalí amatéři a nikoli profesionální šachisté a rozhodně nejde o jev podobně masový jako třeba dopování v cyklistice či uplácení rozhodčích ve fotbale.

Nepřinesou počítače nakonec šachům smrt? Budou šachy i nadále zajímavé, jak pro hráče, tak i pro diváky, když už počítače budou hrát o několik tříd lépe než nejlepší lidé?
Jsem přesvědčen, že lidé budou hrát šachy, i pokud se jednoho dne dočkáme pomocí počítačů konečné odpovědi na základní šachovou otázku, tedy na to, jestli při nejlepší hře obou stran končí partie remízou anebo vítězstvím bílého kvůli náskoku prvního tahu.
Kanadský matematik Jonathan Schaeffer nedávno oznámil, že v jiné deskové hře, v dámě, se již s pomocí počítačů odpovědi dopátral. Dáma skončí při oboustranně správné hře vždy remízou a na Schaefferově serveru dokonce běží program hrající dámu, který už nikdo nemůže porazit.
V souvislosti s kompletním propočtem dámy hrubou silou počítačů odborníci dotazovaní časopisem Nature odhadli, že šachy něco podobného potká kolem roku 2070. Máme tedy zřejmě ještě relativně dost času, než se ukáže, zda jsem měl pravdu a podobný program nám potěšení z královské hry nevezme.

Počítače přinášejí i nové a zvláštní varianty šachů…
Ano. Pokrok počítačových programů vede také k nové formě šachového zápolení, při kterém je používání strojů naprosto legální. Šachista má k dispozici počítač s různými šachovými programy a prohlíží si jejich analýzy. Musí se rozhodovat, kolik času v které pozici použije, kterému programu v které pozici dá přednost, jakou variantu vybere, pokud jsou obě počítačem hodnocené jako stejně dobré, ale obsahují zcela odlišné plány… V korespondenčním šachu se dokonce už ani jinak než s pomocí počítačů nehraje.
Přesto je ale role člověka-šachisty stále velmi důležitá. Horizont viditelnosti mají totiž i ty nejmodernější šachové stroje stále ještě dost omezený. V taktických zápletkách se silikonová monstra nemýlí, ale jejich strategické uvažování je často ještě dosti jednoduché, ploché a slabé. Bývalý mistr světa Vasilij Smyslov se dokonce na úkor počítačových programů baví: skládá šachové úlohy, které člověk dokáže vyřešit, ale počítač ne.

Vaše šachové nadšení se mj. projevuje pořádáním turnajů. Jak dnes vůbec fungují šachy po stránce ekonomické? Jak se získává zájem sponzorů, když to přece jen není fotbal či jiný masový sport?
Když jsem letos v září pořádal v Karlových Varech velmistrovský turnaj Czech Coal Carlsbad Chess Tournament 2007, sledovalo on-line přenos partií mnoho tisíc nebo spíš desítek tisíc lidí. Miliony lidí z celého světa hrají šachy na internetu, na specializovaných šachových serverech.
Přesto ale šachy nemají pověst masového sportu, nejsou pro klasická masová média a v důsledku toho ani pro sponzory příliš atraktivní. Šachy jsou zvláštní v řadě ohledů. Vezměte si třeba jejich další ekonomický aspekt – jsou sportem (nebo hrou či uměním) nesmírně laciným. Cena šachovnice a figurek je zanedbatelná ve srovnání nejen s hokejovou výbavou, tenisovou raketou, ale i třeba ve srovnání s mnoha módními deskovými hrami. Mnozí šachisté dokonce ani tu šachovnici nepotřebují, mohou hrát naslepo. Jenže na druhé straně jsou šachy náročné na čas. Velmistrovská partie v klasickém šachu může trvat až sedm hodin. Když vás šachy pohltí, nebudete se už nikdy nudit, ale času se vám naopak začne nedostávat. Dá se tedy říct, že šachy nás učí, co je náš skutečně nejvzácnější zdroj – čas.

Jak tedy šachové akce financujete?
Šachy jsou zajímavé alespoň pro sponzory, kteří chtějí své jméno budovat a upevňovat dlouhodobě. Pro představu, o firmy jakého typu se jedná: například společnosti ČEZ, Czech Coal, ČSOB, Microsoft nebo EuroAgentur Hotels & Travel. Na rozdíl od jiných sportů může sponzor očekávat, že jeho reklamu uvidí lidé nejen v době konání akce. U šachů je běžné, že si lidé přehrávají desítky let staré partie, že si čtou ve starých turnajových knihách. Srovnejte si, kolik hokejových fanoušků si přehrává zápasy byť z předloňského mistrovství světa…

Kdo dnes hraje šachy? Lze šachisty nějak sociologicky charakterizovat?
Asi největší zvláštností skupiny zvané „šachisté“ oproti vzorku běžné populace je dramatická převaha mužů nad ženami. Z nějakých důvodů hrají muži šachy výrazně častěji a lépe než ženy, v první světové stovce je jen jedna žena a devadesát devět mužů.
Důvodů tohoto jevu může být celá řada. Možná tím zásadním je, že dobrý šachista musí být vybaven zabijáckým instinktem. Když je příležitost jedním tahem soupeře skolit, musíte to hned poznat a úder zasadit, protože druhá příležitost už nemusí přijít. Ženám možná tento zabijácký instinkt chybí častěji než mužům.
Jinak je snad zaznamenáníhodné, že čím ekonomicky vyspělejší národ, tím hůře hraje šachy. Na posledních olympiádách vítězily týmy Arménie, Ukrajiny, Číny… Naopak země jako Švýcarsko jsou šachově zcela beznadějné. Možná by šlo formulovat rovnici, že každý dolar v HDP na hlavu více znamená nějaký pokles průměrného koeficientu ELO (mezinárodní žebříček pro hodnocení síly šachistů, obdoba třeba tenisového žebříčku ATP) národní reprezentace.
Čím si tuto skutečnost vysvětlujete?
Šachy se rozvíjely a rozvíjejí v zemích, kde na ně lidé mají čas; to znamená v zemích, kde je málo konkurenčních příležitostí, jak se seberealizovat. Šachy jsou navíc relativně bezpečnou zábavou i v totalitních režimech: tah střelcem na b5 lze sotva interpretovat jako podvratnou činnost. Vezměte si obrovskou popularitu šachů v bývalém Sovětském svazu.
I v České republice můžeme pozorovat, jak se změnou režimu po listopadu 1989 došlo i k prudkému poklesu zájmu o šachy. Mnoho lidí vyměnilo hodiny prosezené u šachovnic za nějakou „smysluplnější“ aktivitu. Více pracovali, více jezdili do zahraničí… Nyní se mi však zdá, že ta honba za „smysluplnými“ aktivitami trochu ustává, že dost lidí, nebo alespoň mých kamarádů a známých, se k šachu stále častěji vrací. Šlapání v kole ekonomicky profitabilních aktivit je sice důležité, ale radost z čistého přemýšlení zcela nenahradí.

Jakou budoucnost šachům předpovídáte?
Myslím, že šachy budou stále patřit mezi „společný jazyk“ většiny světa. Vzhledem ke zrychlujícímu se tepu naší civilizace bych sázel na to, že i šachy se stále častěji budou hrát ve zrychleném tempu. Před sto lety na šachovém turnaji Karlovy Vary 1907 trvala jedna partie i více než 22 hodin. Vážné partie se již dnes běžně hrají s maximálně 1,5 hodinou pro každého z hráčů plus s třiceti vteřinami za provedený tah. Možná za sto let se budou hrát třeba jen partie s maximálně třiceti minutami pro jednoho z hráčů.





Komentáře