Makléři se dočkají skenování mozku - 3

Nakolik platí, že lidské chování je racionální a jak odpověď na tuto otázku ovlivňuje současné ekonomické teorie? Může se ekonomie, tedy věda o rozhodování lidí, nějak inspirovat tím, jak se v určitých situacích chovají zvířata?

Makléři se dočkají skenování mozku


Jak se v nových ekonomických směrech využívá výzkum chování zvířat?

Mezi primatology je známo, pokud se opice během experimentů nedokáží samy dostat k potravě, začnou spolupracovat. Spolupráce funguje i v případech, kdy se za společné snahy k potravě dostane jen jedna z opic. Ta pak totiž respektuje princip "něco za něco" a o potravu se rozdělí, čímž je umožněno další kolo kooperativity.
Lidoopi a opice jsou schopni se naučit provádět se svými chovateli i nepřímou směnu (například jídlo za kamínky) a projevují známky smyslu pro "distributivní spravedlnost". V situaci, kdy za stejné množství kamínků dostala jedna skupina opic lepší potravu než druhá skupina, poškozené opice své jídlo odmítaly a dožadovaly se toho kvalitnějšího. Přestože podobné, řekněme obchodní jednání nebylo zatím zaznamenáno v přírodě, analogie některých vzorců chování s těmi lidskými je - alespoň pro ekonomy - překvapivá.
Loni došlo na tomto poli k určité kontroverzi, když byl v prestižním časopise Journal of Political Economy publikován článek o obchodování makaků, kteří mj. vykázali i tzv. averzi ke ztrátě. V ekonomii jde o často diskutovaný sklon lidí přeceňovat své ztráty nad zisky: jinak řečeno, přijít o určitou sumu nám přinese podstatně více bolesti než potěšení ze získání stejně velké částky. Jak vidno, makakové to vnímají stejně. Jedná se tak pravděpodobně o zděděný a nikoliv naučený vzorec chování, což navozuje otázky, do jaké míry jsou lidé ovlivnitelní socioekonomickým prostředím a jaké kognitivní mechanismy jsou evolucí natolik pevně zabudované v našich hlavách, že se jich nemůžeme zbavit.
Vědci se nezaměřují pouze na živočichy nám evolučně nejpříbuznější. Již dříve bylo například zjištěno, že i ptáci vyzobávají semínka dle zákonů ekonomické efektivnosti. Tedy nikoliv tak, aby našli a snědli všechna semínka v určitém okruhu a pak se přesunuli dále, ale sezobnou vždy jen ta lehce dostupná a pak odlétnou dále - chovají se dle optima tzv. cost-benefit analýzy, tj. porovnávají náklady na hledání semen se zisky z jejich nalezení. Pokud je již semen v dosahu málo a najít je by trvalo dlouho, přelétnou na jiné místo, kde za stejný čas i s ohledem na dobu potřebnou k přesunu najdou semen více.
Většina ekonomů však poznatky získané v experimentech se zvířaty vnímá prozatím spíše jako zajímavé kuriozity než věci hodné vážného zájmu.

Dávají tyto nové přístupy nějaké odlišné předpovědi i v "čistě ekonomických" otázkách, jako je třeba fungování bankovnictví, inflace, daňového systému?

Uvedené přístupy se snaží najít funkční alternativy (mnohdy zjevně nefungujících) "čistě ekonomických modelů" a tyto modely tak zreálnit. Experimenty nám třeba ukazují, jak jsou lidé ve svém rozhodování významně ovlivňováni různými druhy předpojatosti, které však do tradičních modelů nelze zakomponovat.
Jako příklad uvedu dnes diskutovanou nezbytnost modernizace penzijního systému a jeho transformace na systém dobrovolného připojištění. V případě, že lidem nabídneme možnost dobrovolně si připlácet na stáří, mají tendenci i přes značné ekonomické stimuly na uvedeném systému neparticipovat a na stáří si nepřiplácet, resp. si připlácet nedostatečně. Oddálení současné spotřeby a vychýlení ze statutu quo je pro mnohé nepřekonatelné. Pokud naopak automaticky do systému všechny přihlásíme s tím, že jim dáme možnost kdykoliv od připojištění odstoupit, opět zafunguje status quo a významné množství lidí v systému zůstane. S ohledem na primární nastavení tedy docházíme k naprosto rozdílným výsledkům při rozhodování o stejné otázce. Klasická ekonomie má s vysvětlením podobného jevu potíže.

Nečiní tyto nové přístupy z ekonomie de facto jen podmnožinu jiného vědního oboru, třeba evoluční biologie nebo psychologie?
Určení hranic oblastí, v nichž jednotlivé vědecké obory působí, je vždy arbitrární a umělé. Zamyslíte-li se nad tím, jak definovat ekonomii, dojdete brzy k prostému závěru, že je to nejspíš prostě to, co je publikováno v ekonomických časopisech. Modely, které ekonomie využívá, mohou mít původ či být používány i v mnoha jiných oblastech/vědních oborech, a vede-li jejich aplikace k užitečným poznatkům a správným předpovědím, není důvod, proč je nepoužít.
Současná ekonomie v teorii rozhodování na jednu stranu využívá poznatků neurověd, ale inspirace probíhá i opačným směrem. Interakce mozkových oblastí má často charakter konkurence: vyšší kognitivní funkce regulují některé nižší automatické procesy, které ale naopak mohou za určitých situací ovládat je. Padá-li na nás kámen, uskočíme, nesedneme si a nerozjímáme o možnostech, jež nám situace nabízí - zvítězí automatický a krátkodobý systém. Padá-li však cena našeho portfolia, nejednáme (nebo bychom alespoň neměli jednat) podobně bezmyšlenkovitě, ale právě naopak si sednout a situaci promyslet - nad naším chováním zvítězí vyšší kognitivní systém. Vztahy, které se odehrávají mezi různými oblastmi mozku zodpovědnými za zpracovávání daného chování, je možné modelovat ekonomickou teorií her mezi hráčem zohledňujícím dlouhodobé cíle a hráčem zaměřeným na krátkodobé cíle.
Jak pojmenovat vědce a vědní obor, který se tímhle bude zabývat? Myslím každopádně, že vlastní výzkum bude zajímavější než úvahy o tom, do jaké patří škatulky...








Komentáře