Svítit mohou králíci i akcie

Mobilní telefon, genové transformace nebo data z burzy mohou být součástí umění stejně jako antická socha, středověká architektura nebo klasická opera. Jak se ale vyznat v oboru, kde se kreativita mísí s byznysem, tvůrce s divákem a virtuální květiny s těmi skutečnými?

Svítit mohou králíci i akcie


Mobilní telefon, genové transformace nebo data z burzy mohou být součástí umění stejně jako antická socha, středověká architektura nebo klasická opera. Jak se ale vyznat v oboru, kde se kreativita mísí s byznysem, tvůrce s divákem a virtuální květiny s těmi skutečnými?

Průvodcem světa na pomezí vědy, umění a technologie nám v následujícím rozhovoru bude teoretička nových médií a současně i kurátorka uměleckých projektů Denisa Kera.

Denisa Kera, Ph.D, vystudovala filozofii a obhájila doktorát z informační vědy na téma nových médií. Působí v Centru globálních studií při AV ČR a Univerzitě Karlově, jako kurátorka spolupracuje na řadě projektů propojujících umění, vědu a nové technologie. V rámci každoročního Týdne vědy a techniky AV ČR organizuje výstavu TransGenesis, která letos představí projekt „Umělci v laboratořích“ umožňující mladým umělcům tvořit ve spolupráci s vybranými vědeckými pracovišti. Podílí se také na přípravě festivalu ENTER3.org a přidružené konferenci MutaMorphosis, které v listopadu 2007 přivedou do Prahy významné vědce a umělce z celého světa.

Jak si představit spojení moderních technologií s uměním?
Představte si, že ráno nastoupíte do metra se svými oblíbenými skladbami na iPodu, připojíte k tomu speciální zařízení a v tu chvíli můžete začít vysílat spolucestujícím svoji hudbu, případně slyšet, co poslouchají jiní. Mobilní telefon se může stát rozšířením našeho čichu a zaznamenávat stav ovzduší, eventuálně rovnou radit, jakým částem města se vyhnout. Když začne pršet, použijete deštník, který vám cestou promítá, kam máte zahnout, nebo ukáže satelitní snímek vašeho pohybu po městě a cestu domů zpestří obrázky. Na konci dne navštívíte „ekologický“ hudební klub, který využívá pohybů tanečníků a jejich potu k výrobě energie a vody na splachování.
Vtipné je, že dnes nejde vůbec jen o představy, to všechno už existuje: konkrétně například deštník z japonského projektu Pileus, mobilní telefony se senzory navrhované výzkumnou laboratoří Intelu na univerzitě v Berkeley nebo holandský Sustainable Dance Club. Podle mého názoru jsou to různé formy kreativního průmyslu a inovací, které tvoří novou podobu kultury a umění. A právě to je oblast, která mě zajímá…

Nějaké další příklady? Je uměním také světélkující králík, reálně geneticky modifikovaná modrá růže nebo virtuálně vytvářená „hybridní“ květina?
Zastavila bych se s dovolením nejdřív u třetího příkladu, protože to je jedna z divácky nejúspěšnějších instalací „nového umění“ vůbec, takže by snad mohlo jít o příklad poměrně ilustrativní. Autory této instalace, kterou bylo loni možné zhlédnout v rámci Týdne vědy a techniky také v pražské budově AV, jsou Christa Sommererová a Laurent Mignonneau. Pro návštěvníka to funguje takto: před sebou máte obraz hybridní rostliny generovaný počítačově na základě toho, jakých rostlin se dotýkáte v reálu. Sáhnete na kapradinu – do obrazu určitým způsobem přibude kapradina nebo nějaká její část. Některé rostliny mají navíc speciální funkce, pichlavý kaktus může třeba fungovat obdobně jako klávesa Reset.

Dají se ale dosud zmíněné projekty označit za umělecké? Jako hračky či hříčky to každého technofila jistě zaujme, ale lze to srovnávat s tím, co se za umění označuje tradičně?
V určitém ohledu máte pravdu. Dalo by se říct, že vše, co jsem dosud uvedla, jsou vlastně symptomy doby, která se vůbec snaží integrovat věci předtím nemyslitelné: třeba práci a zábavu, vzdělávání a hru, kreativitu a byznys. Spojovat umělecké experimenty s vědou proto dnes také není žádnou zvláštností, právě naopak. Samozřejmě, že pro některé lidi je to jen další znak úpadku, šíleného relativismu a svobodného trhu, kde je všechno směnitelné se vším. Mně to ovšem nepřipadá nijak skandální nebo dokonce úpadkové, ale právě naopak zajímavé a provokující. Prostě žijeme v době, kdy ztrácíme schopnost rozlišovat mezi vysokým a nízkým, zábavným a vážným, a je to celé takový trochu karneval, kdy je vše vzhůru nohama a vše je přípustné. Všimněte si jen té řady paradoxních pojmů, které se kolem toho točí: e-kultura, kreativní průmysl, inovativní a znalostní ekonomika a podobně. To přece zcela narušuje stereotypy o tom, že máme umět rozlišovat mezi penězi a věděním, krásou a užitkem, mezi skutečnými a zdánlivými hodnotami. Je spíš zvláštní, že řada lidí z jakési setrvalosti stále používá tato rozlišení, a dokonce si myslí, že to z nich dělá ty lepší lidi. Zdá se ovšem, že se naše civilizace obejde bez velkých hodnot a bez věkem prověřených pravd a že naopak čelit výzvám i novým možnostem je lepší strategie. Posouvá nás totiž někam, kam ještě nedohlédneme.

Nedalo by se ale přece jen nějak upřesnit, co to popisované nové umění je zač? Třeba si vezměme poměrně populární pojem „bioart“. Je jasné, z čeho je to slovo složeno, jenže spadá do něj japonská zahrada? Pokud nám počítač pomůže při tvorbě výtvarného díla složeného z podzimních listů, asi se také nejedná o to, co máte na mysli…
Klíčové pro jakékoli umění je kreativita. Aktuálně se věnuji hlavně těm hodně technologickým oblastem umění, protože to v našem prostředí chybí, stále se tu umění redukuje na divadlo a malovaný obraz, jako kdybychom žili v 19. století. Samozřejmě, ne všechno v londýnském muzeu Tate Modern je dokonalé a naopak ne všechny výtvory studia Disney jsou špatné. Cílem není vytěsnit určité starší kreativní projevy, ale spíše najít umění i v jiných oblastech, od módy a reklamy až po to zmiňované biotechnologické a počítačové umění. Osobně pak věřím, že kreativita je dnes skutečně ve zvýšené míře spojená právě s novými technologiemi. Navíc je to kreativita nejen na straně tvůrce, ale i diváka (vezměte si ten příklad s „generovanou“ virtuální květinou, na tom se také podílel i divák). Nakonec právě digitální technologie, internet a stále výkonnější mobilní telefony naprosto změnily dnešní kulturu, nemluvě o tom, že zlepšily přístupnost i prezentaci umění v nejširším smyslu slova a také nastartovaly boom kreativního a zábavního průmyslu.

Ačkoliv je to tak trochu protimluv, můžeme i u nového umění mluvit o jeho historii?
Vezmu jako příklad biotechnologie. Biotechnologické umění, můžeme-li to tak nazvat, se zrodilo nejspíše v roce 1936, kdy Edward Steichen vystavil svoje fotografie obřích straček (květin, v biologické systematice rod Delphinia) vypěstovaných umělou selekcí a chemickými procesy. Můžeme ovšem pokračovat i mnohem dál do minulosti a vidět v tomto umění pokračování alchymistických nebo magických praktik vytváření homunkulů či transformace (nejen) lidských těl pomocí chemických procesů do anorganické podoby (třeba do zlata). A skutečně – třeba sochy „transgenicky“ upravených domácích mazlíčků od australské umělkyně Patricie Piccininiové si v tomto smyslu příliš nezadají s homunkulem popisovaným Paracelsem. Právě alchymistická ikonografie je plná metafor a obrazů spojujících organické a neorganické látky, biologické entity s kovy do společných hybridních celků, které mají blízko dnešním biotechnologickým představám.
Dnešní bio-umělci tak trochu pokračují v práci středověkých a renesančních inženýrů života pomocí nejnovějších technologických prostředků. Některé projekty pracují například s tzv. umělým životem, který se v podobě algoritmů evolučně rozvíjí ve virtuálním prostředí. Nejznámější jsou v tomto kontextu projekty Louise Beca, jako je Diaphaplanomena, simulující neobvyklé živočichy vzdorující běžným představám biologie. Další umělci si jako svoje médium volí různé varianty položivých tkání, ze kterých vytvářejí sochy, jako je případ podivných panenek australské skupiny umělců pracujících v laboratoři, SymbioticA. Velice slavná jsou také transgenická díla Eduarda Kaca, ať už světélkující králík Alba nebo světélkující rybičky a další zvířátka v instalaci nazvané Osmý den.

Na svítící králíky a modré růže jsem se už ptal, jsem tedy rád, že na ně opět přišla řeč…
Od dob Edwarda Steichena umělci použili snad všechny myslitelné zvířecí a rostlinné druhy pro různá umělecká díla pracující s biologií. Někteří přitom volí naprosto nenásilnou formu: například Yukinori Janagi, který své obrazy vytváří pohybem mravenců v písku. Jiní naopak neváhají použít radikálnějších metod, kdy různými prostředky způsobují mutace, které jsou právě jejich estetickým či konceptuálním záměrem. Dobrým příkladem jsou „nepřirozeně“ zbarvená motýlí křídla Marty Menezesové, která vytvořila chemickými manipulacemi larev motýlů, nebo stromy extrémních tvarů Richarda Reamese. Právě oblast mutací a genetických modifikací se zdá pro umělce zvláště přitažlivá, o čem svědčí i zmiňovaný Eduardo Kac a jeho slavný transgenický králík Alba „smíchaný“ s geny světélkujících medúz. Teoretik a umělec Adam Zaretsky nazývá celou tuto oblast „mutagenickým uměním“. Podle něj je cílem tohoto umění ukázat laikům srozumitelnou formou nejnovější vědecké bádání, a umožnit tak dialog v oblasti, v níž zatím panuje strach, předsudky a zjednodušení. Právě Zaretsky přijede v listopadu do Prahy v rámci konference MutaMorphosis, kterou spolupořádáme s americkým časopisem Leonardo, jenž se již 40 let zabývá spojením umění a vědy a vychází v prestižním nakladatelství MIT Press.

Mohou kromě biotechnologií a informačních technologií k novému umění nějak přispět i ekonomické vědy nebo vůbec svět byznysu?
Samozřejmě. Velice zajímavé jsou příklady projektů pracujících s vizualizací dat ekonomického typu. Třeba skupina Derivart ve svém projektu prezentuje několik děl, která používají aktuální stav různých burz nebo jiné dostupné ekonomické údaje. Jejich projekt SpreadPlayer má podobu zvláštního MP3 přehrávače, který zvukem zachycuje a v reálném čase vizualizuje rytmus cen akcií a vývoj světových trhů. Podobně také projekt Johna Klimy s názvem Ecosystem vizualizuje fluktuaci cen akcií a jejich množ-ství – navíc spolu s údaji o počasí z letiště JFK. Výsledek má podobu zvláštní 3D simulace, kde skupiny podivných ptáků reprezentující jednotlivé akcie bojují o svoji existenci v proměnlivém světě.
Projekt Black Shoals zase zobrazuje světové trhy pomocí hvězdné mapy, která se dokonce může promítat i ve skutečném planetáriu. Světelnost a barevnost jednotlivých hvězd – akcií se různě mění podle toho, jak si daná firma spojená s těmito akciemi vede. Akcie, o které je větší zájem, intenzivněji světélkují, různě se k sobě přibližují nebo vzdalují. V tomto podivném světě finančních dat se pak snaží přežít skupina digitálních bytostí naprogramovaných jako umělý život, který se živí jasem těchto hvězd. Podobně až ezoterický pohled na komplexní podobu vesmírných a ekonomických jevů nabízí také projekt české umělkyně Kamily Richterové The Deal Solution, který reprezentuje burzovní data zvukem a objekty v 3D prostředí. Svět generovaný burzovními údaji na mě v tomto případě působí jako záznam prvních okamžiků po velkém třesku…

Může si člověk opatřit nějaký umělecký artefakt, který souvisí s ním samým?
Velice populární jsou dnes vizualizace DNA. V této oblasti se objevují i první ryze komerční umělecké projekty, jako jsou osobní DNA portréty, které si lze pověsit v bytě na zeď. Někteří umělci pak již přemýšlejí nad dalšími biotechnologickými řešeními, které by bylo možné prodávat, třeba bio-bižuterie vytvořená z buněk kostí obou partnerů do podoby prstenu, který si vymění při svatbě (britští umělci Robie Kerridge a Nikki Stott). Projekt Biopresence.com zase nabízí vložení dat z vlastní DNA do stromu, který člověka přežije. A mohli bychom pokračovat…

Vy ovšem nejste pouze teoretička nových umění, ale i jejich kurátorka. Kde můžeme podobné projekty vidět u nás?
V Praze se na tento typ projektů specializuje hlavně Galerie Ciant, kterou provozuje Mezinárodní centrum pro umění a nové technologie a která sídlí symbolicky naproti žižkovskému vysílači. Dalšími místy jsou Galerie NoD, Školská 28 nebo naše galerie C2C.cz, zajímavé akce pořádá i Společnost pro umění a vědu Scart… Zatím největší radost mám z projektu Umělci v laboratořích, protože je o něj velký zájem ze strany umělců i vědců a doufám, že výsledkem budou zajímavá díla. Z vědeckých laboratoří se tomu otevřelo například pracoviště zabývající se nanovlákny na Technické univerzitě v Liberci nebo Ústav experimentální medicíny. Ústav fotoniky a elektroniky pak v těchto měsících zažívá skutečný nájezd umělců. Ráda bych, aby do budoucna i mladí vědci zkusili tvůrčí pobyty v uměleckých ateliérech. Další zajímavou aktivitou je také projekt Intermedia, který propojuje formou společných seminářů studenty ČVUT, FAMU a VŠUP. Právě podobné mezioborové projekty řeší problém, o kterém čteme pomalu každý týden v novinách: že lidé nechtějí studovat technické obory a vyhýbají se exaktním vědám. Na MIT nebo Georgia Institute of Technology a na dalších amerických univerzitách jsou podobné mezioborové aktivity naprosto běžnou součástí studia. Také díky tomu si na nezájem studentů nemusí stěžovat. Věřím ovšem, že se i v našem prostředí něco začíná měnit a podobné aktivity ještě čeká budoucnost.





Komentáře